Mám strach

Dneska jsem přijela domů z Brna. Dneska začala všem školákům škola, ale moje mamka, ač je učitelka, do ní nešla protože je na nemocenské. A tak jsem zjistila, že je na práškách. Kvůli stresu, prý z práce a tak není schopná do ní chodit. Věděla jsem, že to u ní v práci v posledních dvou letech nebylo dobrý. Věděla jsem, že zažila vyhoření a učila lidi, o kterých doufala, že budou bulat, nepřijdou do školy a bude mít od nich klid. Věděla jsem, že byla minulý rok několikrát nemocná. Ale tohle bych si nikdy nepomyslela. Říká, že je to jen v práci, že doma je to v pohodě, ale ty prášky začala brát o prázdninách. Moje matka. Ta, která byla vždycky tak hrozně... normální.
S mojí mamkou máme hrozně komplikovaný vztah.Vždycky když o ní-o nás víc přemýšlím tak se mi chce moc a moc brečet.

Jeden můj kamarád má taky problémy. Není to tak dlouho, co se pokusil zabít. Ale to jsem o ničem nevěděla a to jsme spolu byli v pravidelném i když ne osobním kontaktu. Tak je to s ním pořád. Líbí se mi jaký je, když jsme spolu. Když je ke mně pozorný, udělá mi jídlo, hezky se o mě postará a bavíme se o samých pěkných věcech, o filmech a o zvířátkách. Jako kdyby žádné problémy neexistovaly a my byli dva dva normální, šťastní a zdraví lidi. Těsně předtím než mi jen tak mezi řečí řekne, jakoby nic, že se přizabil nebo tak něco. Mám o něj strach. Mám strach, že se něco stane a já nebudu moct nic udělat.
Chtěla bych mu říct, že kdyby něco, ať mi radši zavolá, ale když jsme spolu byli naposledy tak jsem to byla já, kdo zavolal, protože to potřebaval, protože jsem byla po teknu a po dvou dnech na emku a ránu na éčku a měla jsem strach být sama zavřená v pokoji osamnělá bez notebooku a nechtěla jsem, aby to vyznělo jako pouhá nabídka protislužby, tak jsem neřekla nic.

S mým bráchou se před několika měsíci rozešla další holka. Bylo to jasný už od začátku, ale můj bratr je už ve věku, kdy bere věci vážně. Tak je teď sám a hustí to do svý jiný bývalý, se kterou je to taky jasný... Vlastně ani nevím, jak na tom je. Brno je od něj daleko a já nemám čas jezdit. Ale přestože teď nejsme moc v kontaktu a když jo, tak s ním moc nemluvím, tak stejně, když si někdy přečtu jeho texty, vidím jak jsme si hrozně podobní, i když všichni říkají jak jsme hrozně jiní, i když spolu teď moc nekomunikujem, tak cítíme to stejný a prožíváme věci stejně.
Mám strach, že nikdy nenajde žádnou holku, která ho pobere. Já ho taky nepobírám a to jsem jeho sestra. Ale to asi proto, že nechci. Někdy když mi něco vypráví, tak to hrozně bolí. Něco říká a já v tom slyším to, co si oba nemůžeme přiznat a bolí mě to, jako bych to říkala sama.

Mám o ně strach, ale neumím jim ještě pomoct. Musím se moc učit. Jednou to chci dokázat, ale teď nedokážu pomoct ani sobě. Mám strach, že nikdy nepotkám nikoho kdo mě pochopí. Někoho komu řeknu o tom, jak je pro mě hrozně těžké existovat. Jak mám krasný život, který je pro mě jako balvan, který tlačím před sebou do nekonečného kopce jenom proto, aby se na mě nesvalil. A největší strach mám z toho, že já nikdy nikoho nepochopím.