Mám takovou terii. Teorii strun. Nehraju na žádný hudební nástoroj, ale někdy když poslouchám hudbu mám pocit, že hudební nástroje hrajou na mě. Miluju hudbu a asi ji prožívám velmi silně. Když poslouchám nejblíbenější hudbu, cítím jak se mě každý tón dotýká někde velmi hluboko uvnitř. Na venek zkamením, ale tam uvnitř se něco velmi jemně, ale zároveň dost znatelně chvěje. Tohle se mnou ale dělá jen několik umělců. Jako by ve mě byly nataženy nějaké struny, které jsou ale tak hluboko, že je velmi těžké na ně zahrát.
Poprvé jsem si to uvědomila, když jsem si kdysi po dlouhé době pustila Nirvanu a přemýšlela nad tím, proč je to pro mě taková srdcovka. Myslela jsem si, že je to srdcovka prostě proto, že mě tak rozechvěje. Že jenom tato jediná kapela ve mě dokáže rozeznít onu jedinečnou strunu.
A pak jsem byla na koncertě Laundered syrup a s úžasem zjistila, že jejich hudba je pro mě i pár lidí v okolí hluboká jak to slezské temno v nás. Doufám, že si tohle nikdo z nich nikdy nepřečte, protože by je to mohlo urazit, ale co mě týče, hrajou na stejnou strunu mé nejniternější podstaty jako Nirvana.
A pak jsem zjistila, že kromě těch dvou kapel hraje ještě další různá hudba na další struny. Protože například elektronická hudba mě taky hluboce rozechvěje, ale samozřejmě úplně jinak než Nirvana a Syrup.V létě jsem se zamilovala do člověka, který mi pustil album Pentastar od Earth. No, zamilovanost do toho alba mi vydržela déle. Při jeho poslechu mám pocit, že těch strun rozechvívá hned několik.
Jsem zvědavá jaké další struny a je rozechvívající hudbu ještě objevím. Napadá mě třeba, že se mě občas dotkne nějaká klasika, zvuk houslí nebo violoncella, ale ještě jsem v tomhle ohruhu nenašla nic co by na mě zahrálo. Těším se na to.
