Zajíček v své jamce

Říkala jsem si před pár měsíci, že by bylo hrozně super udělat si výlet do Polska. Část mé rodiny jsou Poláci. Děděček byl za války v polské armádě, takže od babičky dostávám k narozeninám zloté. Pak jsem potkala jednou v baru kamarádku. Že má kluka ve Španělsku, že u něj v létě bude, ať dojedu. Paráda. Učila jsem se španělsky a vždycky se tam chtěla podívat. Do Polska pojedu příští rok. Jenomže stopem do Španělska se mnou nikdo nechce. Šest litrů na cestu samo nemám. Ok, můžu jet na pár dní do toho Polska. Z Těšína/Cieszyna vlakem nebo kousek stopem. K moři, pár dní se koupat a pak zpátky. Cesta vlakem až na druhý konec Polska, poloostrov Hel (hell!) stojí třeba i 77zl. což je necelých pět stovek. Ptám se všech možných i nemožných lidí, ale nikdo nemůže. Je to v piči. Kamarádovi, který píše, že by rád, ale nemůže kvůli stáži, píšu, že má aspoň nějaký program. Já budu sedět doma. Do p*če. Chce se mi brečet.

Zrovna jsem se málem podřezala

Sice ze šuplíku, ale bohužel pořád aktuální. Láska není silnější než nenávist. Právě naopak. Stejně jako pravda nevítězí nad lží, protože lidé rádi věří všemu negativnímu. Všechny negativní věci mají nějaký silný náboj a jsou proto vždycky sinější. 

Věnováno.

Zrovna jsem se málem podřezela

Zkoušela jsem se přemlouvat.

Myslet na rodiče, bratra, kamarády...

Ale čím víc jsem se přemlouvala,

tím víc mi všechno připadalo trapné a marné.

Pustila jsem si vodu do vany,

vyhrabala v koupelně žiletky

a dala rodičům za vinu, že je tu nechali.

Zrovna jsem se málem podřezala

Pak jsem si vzpomněla, že by mi to někdo přál.

Utřela jsem si slzy a žiletky vyhodila do koše.

Tu radost bych ti neudělala

Díky, že mě nenávidíš a že jsem tady - pro tebe.

Can't anybody see

Ve své nejniternější podstatě je každý ztělesněný duch odsouzen k tomu, aby trpěl i radoval se osamoceně. Pocity, cítění, vnitřní pohledy, fantazie - to vše je zcela soukromá záležitost. Jediný způsob jak je sdělit druhému, je použití různých symbolů. Můžeme navzájem sdílet různé informace o svých zážitcích, nikdy však zážitky samotné. Od rodiny až po celé národy je proto každá lidská skupina de facto společností osamocených ostrovních světů.

Většinou jsou si tyto izolované světy naštěstí navzájem dostatečně podobné a jsou schopny vzájemného porozumění či dokonce empatie. A tak můžeme při vzpomínce na svůj zármutek či vlastní ponížení rovněž soucítit s ostatními, kteří jsou v podobných situacích, můžeme se tak (vždy ovšem v lehce pickwickovském smyslu) přenést na jejich místo. V určitých případech je ovšem komunikace mezi těmito světy neúplná, nebo dokonce vůbec neexistuje. Vědomí si je svou vlastní sférou, a místa obývaná šílenci i výjimečně nadanými lidmi jsou tak odlišná od těch, kde žijí lidé normální, že neexistuje takřka nic společného, co by sloužilo jako základ pro vzájemné porozumění nebo soucítění. Říkáme sice různá slova, ta však nejsou schopna vnést do duše světlo. Věci a události, ke kterým tyto symboly odkazují, patří do vzájemně se vylučujících sfér zážitků.

Aldous Huxley, Brány vnímání

Vždycky jsem si hrozně chtěla vytetovat nápis Forever alone. Je to asi ten nejsilnější pocit ve mně. Ale nikdy bych to neudělala. Mám strach ze sebenaplňující se předpovědi. Myslím, že život je volba. Mozaika milionu více a méně významných rozhodnutí, které určují naši trať. Nemusíme si je ale uvědomovat. Vlastně si uvědomujeme jen ty významné, těžké, překlenující. Ale pak je tu spousta rozhodnutí, voleb, které jsou jako trať vlaku, ten se řítí pořád rovně podle předem nahozených výhybek, aniž bychom spozorovali jinou možnost cesty, výhybky, které si neuvědomujeme.
To jak se chovám k lidem je taky moje rozhodnutí. Vlastně ne. Miliony malých rozhodnutí a neviditelných výhybek, které určují, jestli tě budu poslouchat, nebo se budu tvářit, že se mě netýkáš. Jestli za tebou přijdu. Jestli tě pozdravím až se potkáme. Jestli si řeknu, že se to všechno stalo jen proto, že jsem se trochu opila.

Proto je asi tak těžké změnit směr. Změnit se. Protože, když si řekneš, že teď to bude jiné, je to jen jedno rozhodnutí. Jedno jediné, po kterém bude následovat tisíc dalších a na všech bude potřeba důkladně přehodit výhybku na druhou stranu. A s každým dalším rozhodnutím se můžeš vrátit do zajetých kolejích a nebo se třeba ztratit. Jedno rozhodnutí, je pouze kousíček složité mozaiky.

post-hudba

Líbí se mi post-hudba. Přišla jsem na ni až když už bylo kromě EP i Zvláštní láska na nás zbyla. Probudila jsem se po šílené pitce u kamarádů doma se šílenou kocovinou. Kamarád si to pouštěl a když hraly Seriály tak jsem zrovna vylezla z postele. Po Seriálech následovala Neboj se ho použít a ten text mě dost zarazil. Musela jsem si to doma poslechnout. Ještě víc se mi pak líbila Černá ovce, ale to už se mi po důkladném naposlouchání líbila celá post-hudba. Ta hloubka, důvěrnost a naléhavost.
Takže na Artefakty jsem byla docela zvědavá, ale po prvním poslechu docela zklamaná. Celé to zní hrozně unaveně a vyčerpaně. Jako když po jídle myješ nádobí. Naopak ostatní si to docela pochvalovali. Když jsem o zkouškovém začala při učení poslouchat Radio Wave tak ho tam dokonce vychvalovali a pořád hráli Přístavy. Ani mě to nepřekvapilo. Artefakty mi totiž zní už spíš jako pop-hudba než post-hudba. Jako kdyby byla post-hudba čaj na dva nálevy a Artefakty byly ten třetí. Ale stejně si mě nakonec získaly. Kdo už si post-hudbu naposlouchal, naladil se na její vlnu a způsob myšlení a vyjadřování, ten tam zase uslyší to co se mu na ni tak líbí.    
Ty dobře známé pocity beznaděje a bloudění držené v podvědomí. Okamžiky prozření, ve kterých si zapisuješ životní pravdy do mobilu a myslíš si jak teď nebude všechno jiné. Únava ze života, z toho, že nikam nevede, ale stejně pořád jde. Jako z umírání, které se vleče.