Pohřební kapela

 Možná se na sklonku života naučím hrát na kytaru. Právě včas. Na svatby jsem stejně nikdy nebyla, radši bych hrála na pohřbech. 

Vítejte na semináři jak přivítat depresi ve svém životě

 deprese je jako příchod nejlepšího kamaráda k vám domů. nic nepřinese. 

 

 

 

 

 

Top 10 alb mého života

Moje Top 10 nej alb all the time. Trochu chronologického ovlivňování (první dvě příčky), nějaké ty nově se otevírající obzory a nějaké jenom velké lásky na poslech. 

1. Nirvana - Nevermind

Tohle album tvoří bazální Já mé osobnosti, kolem něj je uspořádána, k songu Lithium se vztahuje jako muslimové k Mecce.

2. Björk - Vespertine

Když jsem si ve dvanácti poprvé pustila toto album, vytratila jsem se někam neznámo kam a vrátila se až na jeho konci. A to jsem tehdy ještě nebrala drogy. No a stávalo se to i při dalším poslechu a u dalších alb.

3. Calvera

Hloubka. Nejvýstižnější slovo. Hlubina místo jejíhož dna vidíš jen neproniknutelné temno. Hlouboký zvuk
i texty. Ne, že by se mě nějak hluboce dotýkaly, ony mnou prochází naskrz. Nejlepší vinyl jaký mám doma. Po prvním poslechu jsem ho nesundala z talíře týden.
! Důkaz ! 

4. Earth - Pentastar: In The Style Of Demons

Jednoduchá genialita. Nebo geniální jednoduchost. Takhle nějak možná vypadá, když si dáš šutry do kapes a jdeš se utopit, napadlo mě, když mi to poprvé pustil. Síla, která tě stahuje dolů a ty zabředáváš hloub a hloub. Kruhy. Cyklotymie. Láska. Lhostejnost. 

Jo a nabytá odvaha zabrousit do pochybných žánrů stoneru a psychedelického metalu. Chronologcky až po bodu 9, bych řekla, ale úplně jistá si nejsem.

5. The Death of Anna Karina (The Death of Anna Karina)

Můj první hudební orgasmus. Jinak si nedovedu vysvětlit to vzrušení po celém těle. A taky seznámení s hudebním stylem screamo. Stylem, který mě bere ze všech stylů nejvíc. Bohužel moc nefrčí. Zahrát dobré screamo a vytvořit tak tu správnou vtahující atmosféru je, zdá se mi, velké hudební umění muzikantů dostatečně vyhraných ale hlavně skvěle sehraných spolu. Už jsem od té doby poslechla spoustu screamo kapel a alb, ale tohle (možná bohužel) pro mě zůstává nepřekonané.

6. Igorrr & Ruby my dear - Maigre

Toto album definitvně potvrdilo mou roky vznikající teorii, že nejlepší elektroniku hrají lidi s metalovými kořeny. Igorrr je správný magor a mistr temného zvuku, který se na Maigre dokonale snoubí s melancholií. A myslím, že to jak moc se mi tahle věc líbí a co se mnou dělá uvnitř bude nějakou podobností se zmíněným screamem tak jak ho prožívám já vlivem alba výše.

7. Tame Impala - Innerspeaker

Nejlepší album na světě všech dob! To už jsem ale drogy brala. Když to slyším tak to se mnou houpe dodnes. Je to překrásně zvlněná hudba, jeden zvuk se přelévá do druhého v dokonalé harmonii. Ale nejen hudba. I texty mají dost co do sebe. S hodně z nich jsem se přímo ztotožnila (Alter ego, Solitude is bliss, Expectation...). Jo a taky obal je jeden z nejkrásnějších.

8. Tame Impala - Lonerism

Hned druhé nejlepší album na světě. Už není k posluchači tak jemné jako Innerspeaker, ale zase mi přijde o něco sofistikovanější. No a poslední song Sun's coming up mi jednou v určtém stavu zněl jako nejhlubší a nejupřímnější sdělení jaké jsem kdy slyšela (a nikdy mi hluboce znít nepřestal, to se ví). Škoda, že třetí album Tame Impala je asi už úplná sračka.

9. Infected Mushroom - Legend of The Black Shawarma

Tomuhle albu vděčím za hodně. Tohle album mě naučilo pochopení pro pomalejší styly jako psytrance a metal, které si v mém životě pomalu hledají místo vedle do té doby jednoznačně preferovaného hard core punku a tekna. Ukázalo mi, že i tyhle věci ve mě můžou vyvolávat slastné napětí a následné vrnění. Otevřelo mi tak mnoho nejen hudebních dveří. 

10. Pixies - Sufer Rosa

 Tohle je nedefinovaná láska. Takový volný vztah, ke kterýmu se rád vracíš.

Nevlezli se např. Laundered Syrup, Priessnitz, Karel Kryl, X-Ray Spex, Indian Summer, Yaphet Kotto, Three Mile Pilot nebo Beatles. 

Je mi téměř 23 let. Spoustu z toho jsem začala poslouchat tak +/- deset let zpět, to jsou některé ty ovlivňovací a otevírací věci. Ale je tam i dost věci objevených během posledních pár let. Takže jsem zvědavá jestli a jak se to bude ještě měnit podle toho co objevím nebo už je to zásadní definované. Kdybych měla to období od začátku poslouchání hudby po současnost rozdělit na starou a novou polovinu tak 1,2,5 a 10 (+ všechny věci vyjmenované v posledním řádku kromě Beatles) patří do první poloviny a 3,4,6,7+8 a 9 do nové. 

Tolik hudba all my life. Možná ještě udělám žebříček toho co buřím poslední rok, ať mám s kamarády o čem mluvit u piva. Snad mě kvůli tomu nevyhodí v pondělí od zkoušky.

Tripreport bez tripu

Sociální izolace taky docela dobře dává. 

Říkala jsem si, že když už jsem všechny své peníze propila, zkusím teda jeden víkend nepít. Nula financí na vstup na kultuní akci a k tomu rozhodnutí nepít se rovná víkend strávený doma. Navíc sama, protože většina spolubydlích zrovna odjela a kamarádi byli na těch kulturních akcích atd. Moc jsem nevěděla co se sebou, mohla bych celý víkend utopit v poslouchání stoneru, a byl by to přenádherný víkend, ale říkala jsem si, že když už jsem se rozhodla nepít tak se zkusím ani nezhulit nebo cokoliv jiného. Tak jsem se zeptala kamaráda, se kterým si jsem teď dost blízko, do kterého jsem se v létě málem zamilovala, na hudební doporučení. Jenomže po skončení doporučené skladby (mimochodem až na třetí pokus mi poslal něco co nebyl stoner nebo psychedelický metal) na youtube si mě ten stoner stejně našel, začali hrát Kyuss, moc oblíbená kapela mého bývalého, člověka, který mi pustil album Pentastar od Earth, do kterýho jsem se zamilovala (do něj i do toho alba, do Pentastar ale asi víc) předminulé léto a následně začala poslouchat pomalé věci, psychedelický metal a objevila stoner. Pak mě napadlo zjistit něco o stylech metalu, kterým jsme se nedávno podivovali se spolubydlícím nad jedním plakátem na koncert. Byl tam drone. A tak jsem zjistila, že ten drone vlastně rozjela jedna z mých oblíbených kapel, totiž už zmiňovaní Earth. Pak někdo sdílel na fb jednu mou oblíbenou lokální undergroundovou kapelu, ve který hrál výše zmiňovaný kamarád na bicí. Tak jsem si ji po dlouhých letech opět stáhla a poslouchala a na stránkách našla, že prý hráli stoner (i když o dost rychlejší, punkovější než ten opravdový) takže jsem zjistila, že mám k tomuhle stylu už dlouho dost blízko, aniž bych o tom věděla, a to, že jsem nedávno začala poslouchat stoner a psychedelický metal má kořeny dost hluboko v mé minulosti a souvisí to s lidma, které znám sto let, a se kterýma mám společné něco co nikdy nedovedeme nikdo nijak vyjádřit.  

Zkrátka jsem za jeden večer doma zjistila dvakrát tolik co jsem o sobě a světě, ve kterém žiju, nezjistila ani za dejme tomu poslední dva roky. Všechno do sebe zapadalo a všechno souviselo se vším a já to viděla a konečně tomu rozuměla. Pochopila jsem vše!

Další den jsem se rozhodla kouknout na nějaký z filmů, které mám už delší dobu stažené. Už nevím proč jsem vybrala dokument Kurt a Courtney, který rýpe do okolností kolem smrti Kurta Cobaina. Courtney Love, která vlastní autorská práva na Kurtovu hudbu s filmem pochopitelně nesouhlasila, takže tam místo Nirvany hrajou songy z mého nejoblíbenějšího alba - Pentastar od Earth, protože je to kapela Dylana Carlsona, Kurtova kámoše, se kterým fetoval a který koupil zbraň, kterou se pak Kurt oddělal. Navíc sám Dylan Carlson ve filmu vystupuje, i když toho později litoval. Film je natočený v roce 1998, tedy dva roky po Pentastar a Carlsonově zmizení z hudby. Zbytek dne se nesl v duchu poslechu všech alb Earth...

V neděli mě vzbudila sms od kamaráda, který se ptal v kolik se uvidíme, právě včas, abych stihla vstát na sraz s kamarádkou. Sociální izolace skončila. Když jsem vstala už jsem si moc nepamatovala co s čím, jak a proč přesně souvisí nebo co jsem vlastně pochopila, ale pocit, že jsem pochopila a teď už VÍM, zůstává. 

Přesně jako na tripu...

Článek o Earth kaming sůn a jestli někdo spočítá kolikrát je zde zmíněno slovo Earth, Pentastar nebo stoner, vyhraje zvláštní cenu a může se mnou zhulit. Dost možná bez jakéhokoliv hulení.

Nejlepší kapela na světě

Upozornění: Na většinu psychedelik nevzniká závislost. Na Tame Impala ano.

Tame Impala je nejlepší kapela součanosti. Jestli i věků, to se ještě ukáže, ale zatím to vypadá, že jo.

Jejich hudba má stejnou vlnovou délku jako vizuály na houbách. Je složená ze spousty drobných částí, které se snoubí v celek všehomíra, přesně jako všechny existence našeho jsoucna.

Jejich první album Innerspeaker, mimochodem nejlepší album všech dob, jsem poprvé uslyšela, když se všechno rozpadlo na vibrace, které se šířily tam, kde býval prostor a zanechávaly za sebou duhové vlny. Upřímně, já a můj společník jsme příliš nevěděli, co si s tím počít. Ale dopadlo to víc než dobře. Pustili jsme si Tame Impala. Obě alba, která byla tehdy na youtube dostupná. Znovu a znovu. Turbulence našeho vesmírného letu se rozvolnily. Byla to vyhlídková plavba. Vyhledy byly krásné, obklopující ze všech dostupných dimenzí. Bylo těžké posoudit jestli je líp vidět s otevřenýma nebo zavřenýma očima, tak jsem je pořád otevírala a zavírala podle pohupování poryvů.

Hudbu Tame Impala jsem tady už sdílela několikrát. Ale zaslouží si vlastní článek, protože byste měli vědět, že je to nejlepší kapela na světě. 

Takto by zněli Beatles, kdyby brali více drog.

Přiznám se, když to slyším, houpe to se mnou ještě dnes.

(Jak jen to dělají, že je to krásně zvlněné?)

Sappy

Svět je divný a já jsem si za celých 22 let (dnes přesně) ještě nezvykla, že mu nemůžu rozumět.

And if you save yourself
You will make him happy

Moje insomnie je jenom strach jít spát

Zavírají se mi oči a zítra brzo vstávám, ale nechce se mi jít spát. Jakmile zhasnu, nebudu moct usnout.

Jsem (jako) malé dítě, které nechce jít spát. A prosí maminku, aby mohlo být vzhůru ještě chvíli, aby náhodou o něco nepřišlo. Leží samo ve tmě a poslouchá jak se dospělí baví.

Ležím v posteli, poslouchám jak všechno kolem spí a přicházím o spánek. 

Moje teorie strun

Mám takovou terii. Teorii strun. Nehraju na žádný hudební nástoroj, ale někdy když poslouchám hudbu mám pocit, že hudební nástroje hrajou na mě. Miluju hudbu a asi ji prožívám velmi silně. Když poslouchám nejblíbenější hudbu, cítím jak se mě každý tón dotýká někde velmi hluboko uvnitř. Na venek zkamením, ale tam uvnitř se něco velmi jemně, ale zároveň dost znatelně chvěje. Tohle se mnou ale dělá jen několik umělců. Jako by ve mě byly nataženy nějaké struny, které jsou ale tak hluboko, že je velmi těžké na ně zahrát.

Poprvé jsem si to uvědomila, když jsem si kdysi po dlouhé době pustila Nirvanu a přemýšlela nad tím, proč je to pro mě taková srdcovka. Myslela jsem si, že je to srdcovka prostě proto, že mě tak rozechvěje. Že jenom tato jediná kapela ve mě dokáže rozeznít onu jedinečnou strunu.

A pak jsem byla na koncertě Laundered syrup a s úžasem zjistila, že jejich hudba je pro mě i pár lidí v okolí hluboká jak to slezské temno v nás. Doufám, že si tohle nikdo z nich nikdy nepřečte, protože by je to mohlo urazit, ale co mě týče, hrajou na stejnou strunu mé nejniternější podstaty jako Nirvana.

A pak jsem zjistila, že kromě těch dvou kapel hraje ještě další různá hudba na další struny. Protože například elektronická hudba mě taky hluboce rozechvěje, ale samozřejmě úplně jinak než Nirvana a Syrup.V létě jsem se zamilovala do člověka, který mi pustil album Pentastar od Earth. No, zamilovanost do toho alba mi vydržela déle. Při jeho poslechu mám pocit, že těch strun rozechvívá hned několik.

Jsem zvědavá jaké další struny a je rozechvívající hudbu ještě objevím. Napadá mě třeba, že se mě občas dotkne nějaká klasika, zvuk houslí nebo violoncella, ale ještě jsem v tomhle ohruhu nenašla nic co by na mě zahrálo. Těším se na to.

Priessnitz - Potichu

 

Jsou teď najednou docela populární, že? Kdysi měl doma brácha kazetu Potichu. Několik let po něm jsem ji začala poslouchat já. Když jsem to pustila, pořád ji po letech znal zpaměti. Pak se ztratila jak už to u kazet, které se vytahují z obalů a přendávají z jednoho rádia do druhého, bývá. Chtěla jsem ji zase sehnat. Ale nešlo to. Na internetu nebyli, nikdo je neznal, neposlouchal. Lidé, kterým jsem pustila cd Zero, se divili, že něco takového poslouchám. Já. A pak se něco stalo. Něco s Nebelem. A lidi je znají. Mají koncerty, dají se stáhnout na netu. A když jsem šla před pár dny kolem vinyl shopu, bylo tam. Potichu. 

Koukala jsem na net, kde ten obchod oznamoval, že ho mají, několik lidí to lajkovalo, když jsem to dneska kupovala bráchovi k narozeninám, ptala jsem se na původní obal a prodavač říkal, že ho nemají, že by to také měl raději tak... 

Dostala jsem chuť si to zase poslechnout. Desku nechám zabalenou pro bráchu, tak jen z notebooku. Myslím, že hudba není jen součástí života, ale i osobnosti. Stejně jako osobnost součástí hudby. Poslouchám hudbu a slova, která mě utvářela. Přemýšlím, jestli ti ostatní, cítí to co já. Už si ve své hlavě se svými pocity nepřipadám tak sama, když vím že tam někde jsou další lidé, které utvářela ta samá hudba. A taky v nich vzbuzuje ty pocity.

Nirvana

Pro někoho je tohle už možná klišé jako snad celý trochu pubertální postoj ,,nikdo mi nerozumí," který tahle kapela možná mnohým asociuje, ale pro mě je to srdcovka. A to jsem se narodila sotva rok předtím než to Kurt zabalil. Bratr mi přenechal vypálený Nevermind když jsem dostala radio s přehrávačem, ale ještě neměla moc cd. Jemu se nelíbila, ale pro mě to bylo něco hlubokého od prvního poslechu. Nebudu tady popisovat jak často a kolikrát za sebou jsem to cd poslouchala. Dneska už to neposlouchám skoro vůbec, ale kdykoliv si to pustím nebo to někde uslyším (miluju když to někdo zahraje na teknu), mám hrozně zvláštní, ale velmi intenzivní pocit jako kdyby někde hrozně hluboko uvnitř mě byla natažená nějaká struna a právě (a snad i jedině) hudba Nirvany a hlas Kurta Cobaina na ni hráli.

Song, který je součástí mojí identity 

A ano, i ten pocit, že mě nikdo nechápe tam hraje roli. Ale zvláštní kolik lidí se s tímhle pocitem v určité fázi života ztotožňuje. Je pár dalších kapel, které své fanoušky nacházejí i dlouho po svém konci (hipsterský ,,comeback" Joy Division např.), ale myslím, že tohle je jediná kapela, která už druhé desetiletí oslovuje lidi, kteří ji nejen nosí na tričku (kdo z lidí, kteří nosí tričko Ramones, kterých jsou v americe plné obchoďáky je vůbec slyšel?) nebo poslouchají, ale oslovuje lidi, kteří se s ní ztotožňují jako takovou a zajímají se o její texty a příběh.

Ten příběh je dost zajímavý. Nemyslím, příběb o Kurtovi, Courtney nebo o tom jak se zfetoval a ustřelil si hlavu. Myslím ten o grunge. Kapela, díky které se rozšířil byla šíleně populární a k tomu taky náležitě komerční, přitom tento styl inspiroval a třeba ještě inspiruje spoustu lidí k antikonzumu. Bez ideologie, bez politických názorů, filozofických myšlenek nebo anarchie (přitom kolik anarchistů a punkáčů začínalo na Nirvaně). Možná by se ji tohle dalo vyčíst, ale mě se právě líbí, že nic z toho nepotřebovali. Žádné názory o kritice společnosti, sterotypech, které je třeba nabourávat, materializmu, který lidi omezuje. Nic z toho tam není, ale přesto...jako by to tam bylo. Prostě takoví byli doopravdy.

 

 Ještě dvě věci stojí za zmínku. Ta první není jen můj zaujatý názor, ale dost objektivní věc. Kurt Cobain byl skvělý zpěvák. Jeho zpěv zní hrozně nenuceně jako kdyby si zpíval jen tak, ale přtom dokázal s hlasem dost zajímavé věci. Třeba písně Where did you sleep last night nebo Lake of fire nejsou od Nirvany, ale jiné verze než od ní už vlastně dneska nikdo nezná. Vlastně vůbec celé Unplugged je hlavně o zpěvu. 

A ta druhá, čistě subjektivní. I po letech stále objevuju písně, které jsem neznala. Kupodivu mezi nimi nacházím další oblíbené a to mě někdy překvapí i zvláštní, jiný zvuk Nirvany a stejně se mi to líbí.  

 

post-hudba

Líbí se mi post-hudba. Přišla jsem na ni až když už bylo kromě EP i Zvláštní láska na nás zbyla. Probudila jsem se po šílené pitce u kamarádů doma se šílenou kocovinou. Kamarád si to pouštěl a když hraly Seriály tak jsem zrovna vylezla z postele. Po Seriálech následovala Neboj se ho použít a ten text mě dost zarazil. Musela jsem si to doma poslechnout. Ještě víc se mi pak líbila Černá ovce, ale to už se mi po důkladném naposlouchání líbila celá post-hudba. Ta hloubka, důvěrnost a naléhavost.
Takže na Artefakty jsem byla docela zvědavá, ale po prvním poslechu docela zklamaná. Celé to zní hrozně unaveně a vyčerpaně. Jako když po jídle myješ nádobí. Naopak ostatní si to docela pochvalovali. Když jsem o zkouškovém začala při učení poslouchat Radio Wave tak ho tam dokonce vychvalovali a pořád hráli Přístavy. Ani mě to nepřekvapilo. Artefakty mi totiž zní už spíš jako pop-hudba než post-hudba. Jako kdyby byla post-hudba čaj na dva nálevy a Artefakty byly ten třetí. Ale stejně si mě nakonec získaly. Kdo už si post-hudbu naposlouchal, naladil se na její vlnu a způsob myšlení a vyjadřování, ten tam zase uslyší to co se mu na ni tak líbí.    
Ty dobře známé pocity beznaděje a bloudění držené v podvědomí. Okamžiky prozření, ve kterých si zapisuješ životní pravdy do mobilu a myslíš si jak teď nebude všechno jiné. Únava ze života, z toho, že nikam nevede, ale stejně pořád jde. Jako z umírání, které se vleče.