Jsou teď najednou docela populární, že? Kdysi měl doma brácha kazetu Potichu. Několik let po něm jsem ji začala poslouchat já. Když jsem to pustila, pořád ji po letech znal zpaměti. Pak se ztratila jak už to u kazet, které se vytahují z obalů a přendávají z jednoho rádia do druhého, bývá. Chtěla jsem ji zase sehnat. Ale nešlo to. Na internetu nebyli, nikdo je neznal, neposlouchal. Lidé, kterým jsem pustila cd Zero, se divili, že něco takového poslouchám. Já. A pak se něco stalo. Něco s Nebelem. A lidi je znají. Mají koncerty, dají se stáhnout na netu. A když jsem šla před pár dny kolem vinyl shopu, bylo tam. Potichu.
Koukala jsem na net, kde ten obchod oznamoval, že ho mají, několik lidí to lajkovalo, když jsem to dneska kupovala bráchovi k narozeninám, ptala jsem se na původní obal a prodavač říkal, že ho nemají, že by to také měl raději tak...
Dostala jsem chuť si to zase poslechnout. Desku nechám zabalenou pro bráchu, tak jen z notebooku. Myslím, že hudba není jen součástí života, ale i osobnosti. Stejně jako osobnost součástí hudby. Poslouchám hudbu a slova, která mě utvářela. Přemýšlím, jestli ti ostatní, cítí to co já. Už si ve své hlavě se svými pocity nepřipadám tak sama, když vím že tam někde jsou další lidé, které utvářela ta samá hudba. A taky v nich vzbuzuje ty pocity.
Žádné komentáře:
Okomentovat