Černá

Už hrozně dlouho mám potřebu něco vykřičet do světa. Tak to udělám teď a tady, protože se to tady taky nejlépe hodí.

ČERNÁ JE TAKY BARVA

Už nevím od kdy mám ráda černou barvu. Protože je krásná. Ne proto, že je temná, drsná, že ji nosí metalisti... Už vůbec ne proto, že by to byla jakási neutrální barva, nebo že bych se do ní chtěla schovávat. Ne proto že je to emo, že má působit smutně nebo co. Ne. Nic z toho. Aby bylo jasno, nenosím jen černou. Neoblíkám se jako nějaká metalistka nebo emařka nebo tak něco. Právě naopak. Mám ve skříni spoustu barev a barevných věcí. Od červených punčocháčů přes růžové tričko s medvídkem, zelené svetry až k tričku s barevnýma puntíkáma co vypadá jak reklama na lentilky. Mám doopravdy ráda barvy. Nejvíce se obklopuji asi zelenou a červenou, ale vlastně mám ráda všechny barvy. A černá je jednou z nich. Je velmi krásná a nemusí být ani trochu smutná. Smutná je jen pro toho kdo je sám smutný. Když se obléču do černé, je to proto, že se mi líbí, nikdy ne proto, že jsem smutná. A když pak jdu okolo zrcadla, říkám si, jak mi to sluší. Černá pro mě není nějaká výplň čehosi. Mám ji ráda, protože ji nevnímám jako smutnou. Vnímám ji stejně barevně jako vnímám jiné barvy. A o lidech, kteří ji na mě například kritizují, si myslím, že ji tak prostě vnímat nedokážou. Je to plnohodnotná barva rovnocenná takovým jako modrá, růžová, žlutá nebo jiným barvam, které mají lidé rádi. A je stejně tak barevná.

Takže jestli si o někom myslíte, že když má rád černou barvu, tak má asi nějaký problém, tak se zkuste nejdřív zamyslet nad tím, jestli spíš vy nemáte problém s vnímáním černé barvy.

Vždyť i nejvějtší komik všech dob byl černobílý a kolik tváří dokázala ta černá postavička rozesmát, co všechno s tou barvou dokázal. To snad nikdy nepřestanu obdivovat co budu žít.
Fun fact
V roce 1966 natočil Chaplin svůj poslední film Hraběnka z Honkongu - byl to jeho jediný barevný film a také jediný, který byl označen za propadák.

Co dělám špatně?

Už si pomalu zvykám že:
1) se mi kolikrát nikdo z kamarádů neozve jak je den dlouhý zato v noci a nejlépe nad ránem, mi telefon zvoní jak na ústředně, kde jsem a jaktože jsem tam kde jsem a ne tam kde jsou oni.
2) když si dovolím na víkend odjet z Brna najednou mě tam všichni chcou, píšou a volají kam mám všude přijít, ale jakmile se vrátím, přestanou všichni odepisovat na esemesky, nechodí na facebooky a nezvedají telefony.

Achjo, takový bojkot si snad ani nezasloužím.

Sen

Už jsem tady jednou psala o tom, že někdy mívám takové zvláštní sny. Zrovna ve čtvrtek se mi zdálo o jednom mém spolužákovi, který se mi líbí. Líbil se mi hned jak jsem ho poprvé viděla, jednou jsme spolu i něco měli, ale v poslední době se spolu už moc nebavíme. Nebyl to nijak zvláštní sen. Běžná fantazie o někom. Druhý den jsem šla na jeden mimořádný skupinový seminář a on ho měl zrovna taky. Když jsme vedle sebe seděli, zeptal se jestli někam večer nejdu. Ptám se jestli nemá plán. On že ne, tak jsem mu říkala, že chci jít večer s naší spolužačkou na tekno. Ptal se co to bude a kde to je, ale nakonec říkal něco ve smyslu ,,kdybych se tam náhodou ukázal."
Protože jsem se den předtím vrátila domů z koncertu pozdě v noci, chtěla jsem ještě trochu dospat. Jenomže mi v hlavě kolovala spousta nepěkných myšlenek takže mě asi dvouhodinová snaha usnout psychicky vyčerpala tak, že se mi nakonec nikam nechtělo. Zůstala jsem doma, utírala nádobí, koukala na Simpsonovi a kupodivu mi tak bylo dobře.
Někdy před druhou hodinou mi zvonil telefon. Volal mi ten spolužák jestli dorazím, že je tom v klubu a smutně řekl, něco ve smyslu, že mě čekal. Řekla jsem, že jsem doma a nikam se mi nechce.
Asi poprvé co jsem nejednala tak jako ve snu. Možná to bylo tím, že když seděl vedle mě, přemýšlela jsem nad tím, že už se mi nelíbí tak jako kdysi. Možná to bylo tím, že se spolu už moc nebavíme a každý bojujem na jiných frontách. Ale abych byla upřímná, kdybych s ním měla někam jít jindy než zrovna v ten pátek, šla bych hned. Možná to bylo jen tím, že to v tom snu to taky nedopadlo moc hezky.