Tripreport bez tripu

Sociální izolace taky docela dobře dává. 

Říkala jsem si, že když už jsem všechny své peníze propila, zkusím teda jeden víkend nepít. Nula financí na vstup na kultuní akci a k tomu rozhodnutí nepít se rovná víkend strávený doma. Navíc sama, protože většina spolubydlích zrovna odjela a kamarádi byli na těch kulturních akcích atd. Moc jsem nevěděla co se sebou, mohla bych celý víkend utopit v poslouchání stoneru, a byl by to přenádherný víkend, ale říkala jsem si, že když už jsem se rozhodla nepít tak se zkusím ani nezhulit nebo cokoliv jiného. Tak jsem se zeptala kamaráda, se kterým si jsem teď dost blízko, do kterého jsem se v létě málem zamilovala, na hudební doporučení. Jenomže po skončení doporučené skladby (mimochodem až na třetí pokus mi poslal něco co nebyl stoner nebo psychedelický metal) na youtube si mě ten stoner stejně našel, začali hrát Kyuss, moc oblíbená kapela mého bývalého, člověka, který mi pustil album Pentastar od Earth, do kterýho jsem se zamilovala (do něj i do toho alba, do Pentastar ale asi víc) předminulé léto a následně začala poslouchat pomalé věci, psychedelický metal a objevila stoner. Pak mě napadlo zjistit něco o stylech metalu, kterým jsme se nedávno podivovali se spolubydlícím nad jedním plakátem na koncert. Byl tam drone. A tak jsem zjistila, že ten drone vlastně rozjela jedna z mých oblíbených kapel, totiž už zmiňovaní Earth. Pak někdo sdílel na fb jednu mou oblíbenou lokální undergroundovou kapelu, ve který hrál výše zmiňovaný kamarád na bicí. Tak jsem si ji po dlouhých letech opět stáhla a poslouchala a na stránkách našla, že prý hráli stoner (i když o dost rychlejší, punkovější než ten opravdový) takže jsem zjistila, že mám k tomuhle stylu už dlouho dost blízko, aniž bych o tom věděla, a to, že jsem nedávno začala poslouchat stoner a psychedelický metal má kořeny dost hluboko v mé minulosti a souvisí to s lidma, které znám sto let, a se kterýma mám společné něco co nikdy nedovedeme nikdo nijak vyjádřit.  

Zkrátka jsem za jeden večer doma zjistila dvakrát tolik co jsem o sobě a světě, ve kterém žiju, nezjistila ani za dejme tomu poslední dva roky. Všechno do sebe zapadalo a všechno souviselo se vším a já to viděla a konečně tomu rozuměla. Pochopila jsem vše!

Další den jsem se rozhodla kouknout na nějaký z filmů, které mám už delší dobu stažené. Už nevím proč jsem vybrala dokument Kurt a Courtney, který rýpe do okolností kolem smrti Kurta Cobaina. Courtney Love, která vlastní autorská práva na Kurtovu hudbu s filmem pochopitelně nesouhlasila, takže tam místo Nirvany hrajou songy z mého nejoblíbenějšího alba - Pentastar od Earth, protože je to kapela Dylana Carlsona, Kurtova kámoše, se kterým fetoval a který koupil zbraň, kterou se pak Kurt oddělal. Navíc sám Dylan Carlson ve filmu vystupuje, i když toho později litoval. Film je natočený v roce 1998, tedy dva roky po Pentastar a Carlsonově zmizení z hudby. Zbytek dne se nesl v duchu poslechu všech alb Earth...

V neděli mě vzbudila sms od kamaráda, který se ptal v kolik se uvidíme, právě včas, abych stihla vstát na sraz s kamarádkou. Sociální izolace skončila. Když jsem vstala už jsem si moc nepamatovala co s čím, jak a proč přesně souvisí nebo co jsem vlastně pochopila, ale pocit, že jsem pochopila a teď už VÍM, zůstává. 

Přesně jako na tripu...

Článek o Earth kaming sůn a jestli někdo spočítá kolikrát je zde zmíněno slovo Earth, Pentastar nebo stoner, vyhraje zvláštní cenu a může se mnou zhulit. Dost možná bez jakéhokoliv hulení.

Nejlepší kapela na světě

Upozornění: Na většinu psychedelik nevzniká závislost. Na Tame Impala ano.

Tame Impala je nejlepší kapela součanosti. Jestli i věků, to se ještě ukáže, ale zatím to vypadá, že jo.

Jejich hudba má stejnou vlnovou délku jako vizuály na houbách. Je složená ze spousty drobných částí, které se snoubí v celek všehomíra, přesně jako všechny existence našeho jsoucna.

Jejich první album Innerspeaker, mimochodem nejlepší album všech dob, jsem poprvé uslyšela, když se všechno rozpadlo na vibrace, které se šířily tam, kde býval prostor a zanechávaly za sebou duhové vlny. Upřímně, já a můj společník jsme příliš nevěděli, co si s tím počít. Ale dopadlo to víc než dobře. Pustili jsme si Tame Impala. Obě alba, která byla tehdy na youtube dostupná. Znovu a znovu. Turbulence našeho vesmírného letu se rozvolnily. Byla to vyhlídková plavba. Vyhledy byly krásné, obklopující ze všech dostupných dimenzí. Bylo těžké posoudit jestli je líp vidět s otevřenýma nebo zavřenýma očima, tak jsem je pořád otevírala a zavírala podle pohupování poryvů.

Hudbu Tame Impala jsem tady už sdílela několikrát. Ale zaslouží si vlastní článek, protože byste měli vědět, že je to nejlepší kapela na světě. 

Takto by zněli Beatles, kdyby brali více drog.

Přiznám se, když to slyším, houpe to se mnou ještě dnes.

(Jak jen to dělají, že je to krásně zvlněné?)

Jak se vědomí rozšiřuje a zase zužuje vol.2

Poznávám kořeny předsudků vůči lidem, kteří mají problémy se závislostmi. Jejich typický postoj já za nic nemůžu, mám to v životě těžké a všichni jsou na mě zlí. Na jednom kurzu modeluju klientku závislou na alkoholu a s úžasem sleduju jak říkám obsahem stejné věty jako kamarád, kterého nedávno vyhodili ze školy.

Začínám se zajímat o práci se závislostma, cestu z nich a poznávám lidi, kteří jsou prázdní jako starý ořech a jedinou naději hledají v nalezení řádu a zařazení se do systému. Do toho systému, který odmítali a to odmítání je přivedlo jinam...  

Začíná to sympatickým kritickým smýšlením o světě, vymaněním se z konformity, nezávislostí...

Pokračuje stavem kdy pravda, hodnoty a názory jsou proměnlivé jako fraktály, podle toho jak se to zrovna hodí.

 

A na konci toho slavného putování úžasným vesmírem
je jenom ten jejich posraný kus chleba s džemem :)

Feed your head

Pan Nikdo

Tenkrát v nonstopu:
Já: Viděl jsi ten film, Pan Nikdo?
N: Ne. O čem to je?
Já: O rozhodnutí
N: Aha. A měl bych to vidět?
Já: Jak chceš.

Výlet:
S: Víte proč máme tu rýhu pod nosem?
T:  Ne
Já: Ne, ale někde jsem to slyšela...Viděli jste ten film? O tom, ale teď nevím jak se jmenuje.
T: O čem je?
Já: O rozhodnutí
T: Jo, ten jsem viděl.
S: Cože? To jsem nepochopil. Jak víte, o kterém filmu se bavíte?
T: Protože jsem ho viděl.

Nějak mě ten film, myšlenky z něj, pronásledují. Nevím, proč, zas tak dobrý mi nepřišel. Asi se na něj musím podívat znovu. Třeba na něco přijdu.

Vyspíš se až umřeš

V úterý ráno jsem se vzbudila celá šťastná z toho, že už nemám kocovinu (pouze co se té fyzické týče) a tedy můžu jít do školy. Myslela jsem si, že si odpoledne přečtu něco do psychologie, ale rozhodlo se, že se jde do parku. Rozdala jsem spolužákům svůj vegan makovec, který jim chutnal (nebo to aspoň tvrdili) a radovala se, že park kam chcou jít mám po cestě domů. Jenomže v Albertu měli v akci moje oblíbené víno, takže mi spolužačka koupila dvě lahve a učení se odsunulo. V parku se dal dohromady plán na večer. Po krátké pauze na večeři jsem ještě opilá došla na sraz. Sice pozdě, ale ostatní čekali na zastávce a už z daleka jsme se zdravili. Kromě kamarádů mě přivítala krabička houbiček. Ať si vemu, že měli všichni. Ať si vemu víc, že to mám za tu skvělou buchtu. Jak milé přivítání. Šli jsme do jednoho mini soukromého klubu za nějakým známým co tam hrál dubstep. Nemám ráda dubstep, ale on pustil zremixovaný tetris a měli tam dobrou limonádu. Ještě jsem se dojedla hub do dvaceti a čekala a čekala a čekala. Pak jsem konečně ucítíla jemné brnění v prstech a v nohách jako před orgasmem. Přestala jsem jíst houby a začala hrozně pít. Hráli jsme fotbálek, a my vyhráli, ale už s náma nechtěl nikdo hrát, tak jsem pak zase popíjela svou limču. Ze začátku jsem vždycky nervózní. Trochu se klepu a škubu sebou. Musím u toho vypadat legračně, ale možná jsou to věci, kterých si všímám jen já. Navíc mě štvala bolest zubů v jedné polovině tváře, se kterou jsem se potýkala už pár dní. K zubaři jsem nešla, protože bude čarotek a měla jsem strach, že mám zánět, na který dostanu antibiotika, které mi na čaroteku nesednou... Seznámila jsem se šíleně pohodlným gaučem v malé vedlejší místnůstce ze kterého se moc nedalo vstát a za chvíli za námi přišli ostatní. Spolužák vytáhl bombičky a balónky s rajským plynem a pro ostatní legrace teprve začala. Já se smála s nimi i když jsem si nedala. Byla jsem krásně zhoubovaná a sledovala hýbající se cihly na stropě onoho sklepa a posouvající se potrubí. Ne, že bych úplně nechtěla, ale měla jsem strach co by mi to nadechování balónků udělalo s bolavou pusou. I tak mi bylo skvěle a ta část obličeje, která mě nebolela od zubů, mě bolela od úsměvu. Pak se to najednou nějak zmírnilo a bílá zeď, na kterou jsem koukala přestala vydávat barevné tóny, ale kupodivu mi to ani nevadilo, protože mi pořád bylo fajn. Začalo se mluvit o přesunu tak jsme se posbírali a odešli, ale náš přesun skončil na zídce před klubem, kde jsme se sešli na začátku večera. Usadili jsme se k mému potěšení se mezi námi objevila další láhev vína. Moje tělo definitivně ohlásilo přistání zpátky na zem, takže jsem začali pít, zatím co ostatní pořád balónkovali. Musím říct, že mi ten společenský život dává dost zabrat. Hlavně moji spolužáci. Já si chci už jen v klidu fetovat, zatím co oni jsou jak utržení ze řetězu. Asi dospívám nebo co, ale po letech propařených nocí i dnů mi došlo, že vlastně nemusím být na každé party. Ale byla to pořád ohromná legrace. Prošel kolem nás nějaký týpek a odešel se slečnou prostitutkou co stála kousek od nás na rohu už od začátku večera. Všichni jsme se mohli rozplynout v hromadném ,,jééé, to je hezké." Spolužák co seděl vedle na zídce se rozhodl jet domů, ostaní pokračovat dál. Já už byla definitivně na zemi, takže jsme se po posledním loku vína vydali všichni po svých. Domů se mi šlo úžasně. Měla jsem krásně gumové nohy a tělo měkké jako hadrová panenka. Miluju tenhle pocit po houbách. Vyrovnaná, příjemně unavená, jsem se těšila až zapadnu do postele a radovala se z toho, že je teprve za pět dvanáct. Že stihnu skoro osm hodin spánku, ráno půjdu do školy, budu si konečně dělat poznámky do skript, které jsem si konečně vytiskla a odpoledne půjdu na pohotovost, protože ta bolest v zubech začíná být vážně silná. Jenomže jakmile jsem přišla domů, lehla si do postele a uvolnila se, jakoby se uvolněná mysl dala do tance se zbytkem psylocybinu. Myšlenkové toky v mé hlavě se změnily v myšlenkové, a hlavně obrazové, víry a tornáda. K bolesti zubů, která byla čím dál větší, se přidaly další zvláštní tělesné pocity a bolesti. Třeba mě bolelo okolo žeber jakoby mě píchalo u srdce. To se mi nelíbilo, protože mám vrozenou srdeční vadu - zúženou cévu, tak jsem se otočila z boku na záda a zase zpátky. A pak jsem měla pocit, že moje tělo splynulo s peřinou a poslelí. Že jsem úplně placatá, přejížděla jsem rukama po peřině a divila se, jakto, že nemám žádné tělo. Bylo mi horko a měla jsem žízeň, ale nemohla vstát, protože jsem měla místo těla jen peřinu. Když jsem své tělo konečně našla zkoušela jsem nahmatat tep ale nedařilo se. Zkoušela jsem na hrudníku najít tlukot srdce, ale ani to jsem necítila, přestože jsem kolem žeber a hrudníku dost hubená a ,,žílovitá" takže mi většinou bije srdce dost jasně. Ani když jsem si zacpala uši tak jsem nic neslyšela, přestože jindy mi k poslechu vlastního tepu stačí se jen trochu soustředit. Což mi dost nedávalo smysl, jakto, že nemůžu zjistit tlukot srdce, když mě bolí? No prostě mi bylo děsivě po všech stránkách. Začala jsem mit pocit, že umírám. Že se prostě nedožuju rána. Že umřu a budu tam ležet. A dlouho, protože spolubydlící si budou myslet, že nejsem doma dokud to z mého pokoje nezačně podivně smrdět. A pak přijdou do méhou pokoje a uvidí tam ten příšerný nepořádek, který jsem nestihla uklidit, a mou sfetovanou mrtvolu. To bude hnus. A co teprve, až si moje matka půjde do toho bordelu pro mé věci. Ta představa, že když teď umřu tak někdo uvidí ten bordel co mám v pokoji, mě dost vyděsila, takže jsem nakonec neumřela.