Tripreport bez tripu

Sociální izolace taky docela dobře dává. 

Říkala jsem si, že když už jsem všechny své peníze propila, zkusím teda jeden víkend nepít. Nula financí na vstup na kultuní akci a k tomu rozhodnutí nepít se rovná víkend strávený doma. Navíc sama, protože většina spolubydlích zrovna odjela a kamarádi byli na těch kulturních akcích atd. Moc jsem nevěděla co se sebou, mohla bych celý víkend utopit v poslouchání stoneru, a byl by to přenádherný víkend, ale říkala jsem si, že když už jsem se rozhodla nepít tak se zkusím ani nezhulit nebo cokoliv jiného. Tak jsem se zeptala kamaráda, se kterým si jsem teď dost blízko, do kterého jsem se v létě málem zamilovala, na hudební doporučení. Jenomže po skončení doporučené skladby (mimochodem až na třetí pokus mi poslal něco co nebyl stoner nebo psychedelický metal) na youtube si mě ten stoner stejně našel, začali hrát Kyuss, moc oblíbená kapela mého bývalého, člověka, který mi pustil album Pentastar od Earth, do kterýho jsem se zamilovala (do něj i do toho alba, do Pentastar ale asi víc) předminulé léto a následně začala poslouchat pomalé věci, psychedelický metal a objevila stoner. Pak mě napadlo zjistit něco o stylech metalu, kterým jsme se nedávno podivovali se spolubydlícím nad jedním plakátem na koncert. Byl tam drone. A tak jsem zjistila, že ten drone vlastně rozjela jedna z mých oblíbených kapel, totiž už zmiňovaní Earth. Pak někdo sdílel na fb jednu mou oblíbenou lokální undergroundovou kapelu, ve který hrál výše zmiňovaný kamarád na bicí. Tak jsem si ji po dlouhých letech opět stáhla a poslouchala a na stránkách našla, že prý hráli stoner (i když o dost rychlejší, punkovější než ten opravdový) takže jsem zjistila, že mám k tomuhle stylu už dlouho dost blízko, aniž bych o tom věděla, a to, že jsem nedávno začala poslouchat stoner a psychedelický metal má kořeny dost hluboko v mé minulosti a souvisí to s lidma, které znám sto let, a se kterýma mám společné něco co nikdy nedovedeme nikdo nijak vyjádřit.  

Zkrátka jsem za jeden večer doma zjistila dvakrát tolik co jsem o sobě a světě, ve kterém žiju, nezjistila ani za dejme tomu poslední dva roky. Všechno do sebe zapadalo a všechno souviselo se vším a já to viděla a konečně tomu rozuměla. Pochopila jsem vše!

Další den jsem se rozhodla kouknout na nějaký z filmů, které mám už delší dobu stažené. Už nevím proč jsem vybrala dokument Kurt a Courtney, který rýpe do okolností kolem smrti Kurta Cobaina. Courtney Love, která vlastní autorská práva na Kurtovu hudbu s filmem pochopitelně nesouhlasila, takže tam místo Nirvany hrajou songy z mého nejoblíbenějšího alba - Pentastar od Earth, protože je to kapela Dylana Carlsona, Kurtova kámoše, se kterým fetoval a který koupil zbraň, kterou se pak Kurt oddělal. Navíc sám Dylan Carlson ve filmu vystupuje, i když toho později litoval. Film je natočený v roce 1998, tedy dva roky po Pentastar a Carlsonově zmizení z hudby. Zbytek dne se nesl v duchu poslechu všech alb Earth...

V neděli mě vzbudila sms od kamaráda, který se ptal v kolik se uvidíme, právě včas, abych stihla vstát na sraz s kamarádkou. Sociální izolace skončila. Když jsem vstala už jsem si moc nepamatovala co s čím, jak a proč přesně souvisí nebo co jsem vlastně pochopila, ale pocit, že jsem pochopila a teď už VÍM, zůstává. 

Přesně jako na tripu...

Článek o Earth kaming sůn a jestli někdo spočítá kolikrát je zde zmíněno slovo Earth, Pentastar nebo stoner, vyhraje zvláštní cenu a může se mnou zhulit. Dost možná bez jakéhokoliv hulení.

Život jako autostop

Ať si říká kdo chce co chce, cesta autostopem je jen náhoda. Je jedno jestli jste světem protřelý stopař nebo jste se zrovna poprvé postavili k silnici, to za jak dlouho kam dojedete neovlivníte, ne, vy rozhodně ne. Na svůj první autostop jsem si jako spolustopaře vybrala kamaráda, který už dostopoval všude možně a samozřejmě měl v rukávu spoustu pokynů co mám a nemám dělat. Nesedej si na zem, Němci maj drahý auta nevezmou tě do něj. Nesedej si ani na batoh, není to vidět. Nedávej si batoh na zem. Nevázej si na krk palestinu. Schovej tu brašnu s přeškrtnutým hakáčem. Všechno jsme dodrželi a nikdo nás nevzal, protože našim směrem nejel nikdo kdo chtěl vzít stopaře. Jakmile jsme si oba unavení sedli na zem, hned nám zatavili. Po cestě z Barcelony jsme už s jiným kamarádem s hrůzou zjistili, že nás jedna řidička vysadila na benzince ve městě místo na benzince u silnice. Odjeli jsme za pár minut s milými lidmi. Zavezli nás přes půl země na obrovskou benzinku u nejfrekventovanější cesty do ČR a předpověděli nám brzký odvoz domů. Nekonal se. Po několika hodinách čekání a policejní prohlídce jsme byli rádi za posun o jednu benzínku dál. A takhle nahoru a zase dolů by se daly popsat všechny mé cesty absolvované autostopem. 

Žádný tvoje pravidla neovlivni kdo pojede zrovna kolem. 

Na to jsme, byť sebezkušenější stopaři, malí páni.

Myslím, že takhle je to i v životě, třeba se vztahy. Nikdy nemůžu vědět dopředu jak to s kým dopadne. Můžu si dávat pozor na to s kým se zapletu, držet si odstup a kontrolovat kde co, ale i z nejdůkladnějšího výběru může vzejít špatná volba a z největší obezřetnosti špatné rozhodnutí. Nezbývá než se vykašlat na všechna ta nahodilá pravidla, natáhnout ruku a prostě to zkoušet...

Moje teorie strun

Mám takovou terii. Teorii strun. Nehraju na žádný hudební nástoroj, ale někdy když poslouchám hudbu mám pocit, že hudební nástroje hrajou na mě. Miluju hudbu a asi ji prožívám velmi silně. Když poslouchám nejblíbenější hudbu, cítím jak se mě každý tón dotýká někde velmi hluboko uvnitř. Na venek zkamením, ale tam uvnitř se něco velmi jemně, ale zároveň dost znatelně chvěje. Tohle se mnou ale dělá jen několik umělců. Jako by ve mě byly nataženy nějaké struny, které jsou ale tak hluboko, že je velmi těžké na ně zahrát.

Poprvé jsem si to uvědomila, když jsem si kdysi po dlouhé době pustila Nirvanu a přemýšlela nad tím, proč je to pro mě taková srdcovka. Myslela jsem si, že je to srdcovka prostě proto, že mě tak rozechvěje. Že jenom tato jediná kapela ve mě dokáže rozeznít onu jedinečnou strunu.

A pak jsem byla na koncertě Laundered syrup a s úžasem zjistila, že jejich hudba je pro mě i pár lidí v okolí hluboká jak to slezské temno v nás. Doufám, že si tohle nikdo z nich nikdy nepřečte, protože by je to mohlo urazit, ale co mě týče, hrajou na stejnou strunu mé nejniternější podstaty jako Nirvana.

A pak jsem zjistila, že kromě těch dvou kapel hraje ještě další různá hudba na další struny. Protože například elektronická hudba mě taky hluboce rozechvěje, ale samozřejmě úplně jinak než Nirvana a Syrup.V létě jsem se zamilovala do člověka, který mi pustil album Pentastar od Earth. No, zamilovanost do toho alba mi vydržela déle. Při jeho poslechu mám pocit, že těch strun rozechvívá hned několik.

Jsem zvědavá jaké další struny a je rozechvívající hudbu ještě objevím. Napadá mě třeba, že se mě občas dotkne nějaká klasika, zvuk houslí nebo violoncella, ale ještě jsem v tomhle ohruhu nenašla nic co by na mě zahrálo. Těším se na to.

Zpátky

Všechno je zase jako předtím. Můj minulý vztah mi připadá jen jako nějaký praštěný experiment. Výlet z komfortní zóny. 

Zase mě objímá a líbá, ten kdo nikdy nebude víc než kamarád.

Víš, že jsem tady pro tebe, že? 

Díky. Nápadobně.

Napodobně. Zní to ode mě tak suše, jako vždy. Stejně je to mezi náma jenom jako. Spánek v jeho objetí není to co býval. Začal skřípat zubama, to dřív nedělal.

Mám víc kamarádů. Ten co mi píše nejčastěji se se mnou nejvíc chce vyspat. Ale nejde to, když se mě pokouší dotknout, myslím na toho, kdo se mě už nikdy dotýkat nebude.

Vítej zpátky ve svém světě, Traumo.

Jedna řečnická

Proč mají masožravci potřebu předemnou odůvodňovat proč jedí maso? Ptám se protože já sama nikdy nevysvětluju důvody proč jej nejím (pokud se někdo nezeptá). Proč bych taky měla když je to pro mě jedna z nejpřirozenějších věcí na světě. Tak proč to dělají oni? Divím se proto, že nikdy nezačínám o svém vegetaiánství/veganství mluvit první a když o něm s lidmi, kteří jí maso mluvím, vždy jen v praktické rovině. Nikomu neříkám co je špatné nebo dobré, co by měl nebo neměl dělat. Jak jsem tady už psala jednou, jsem si vědoma toho, že moje důvody pro vegetariánství/veganství jsou dost osobní a tedy jen těžko přenositelné a myslím, že k tomu musí dojít každý sám, po své cestě. Píšu tady o tom/vadí mi to, protože to někdy probíhá dost agresivním (slovní rovina) způsobem.

Víš, já si třeba myslím, že bla bla bla.
Hm aha, ok, jasně. Já to mám jinak.
No ale bla bla bla. Co mi na to řekneš, hm?
Fakt nevím hele, já to prostě cítím takhle.
Můj děda by ti na tohleto řekl bla bla bla. Jsem zvědav jaký bude tvůj názor za pár let.
Hm no a? Mě to vyhovuje takhle, fakt nevím co ode mě chceš slyšet?

Mám pocit jako by na mě někdo dorážel, snažil ze mě vydolovat něco co by mohl vyvrátit a tím si potvrdit své právo jíst maso. Proč? Já ho přece nikomu tím, že ho sama nejím, neberu. (Nebo jo? Omezuju někoho tím, že nejím maso?) Vadí mi to, protože po několikaletém vegetariánství jsem z takto vedených diskuzí značně unavená. Po několika letech je to pro mě vegetariánství/veganství natolik zvnitřnělá záležitost, že je pro mě těžké říct proč vlastně. Už to není věc postoje a racionalizace, ale pro mě jediný možný způsob stravování. Nemám co vysvětlovat a je mi nepohodlné pokud mě do toho někdo nutí. A tak se divím proč mi má pořád někdo potřebu vysvětlovat, proč dělá něco co je podle něj přirozené jako lidstvo samo.

Can't anybody see

Ve své nejniternější podstatě je každý ztělesněný duch odsouzen k tomu, aby trpěl i radoval se osamoceně. Pocity, cítění, vnitřní pohledy, fantazie - to vše je zcela soukromá záležitost. Jediný způsob jak je sdělit druhému, je použití různých symbolů. Můžeme navzájem sdílet různé informace o svých zážitcích, nikdy však zážitky samotné. Od rodiny až po celé národy je proto každá lidská skupina de facto společností osamocených ostrovních světů.

Většinou jsou si tyto izolované světy naštěstí navzájem dostatečně podobné a jsou schopny vzájemného porozumění či dokonce empatie. A tak můžeme při vzpomínce na svůj zármutek či vlastní ponížení rovněž soucítit s ostatními, kteří jsou v podobných situacích, můžeme se tak (vždy ovšem v lehce pickwickovském smyslu) přenést na jejich místo. V určitých případech je ovšem komunikace mezi těmito světy neúplná, nebo dokonce vůbec neexistuje. Vědomí si je svou vlastní sférou, a místa obývaná šílenci i výjimečně nadanými lidmi jsou tak odlišná od těch, kde žijí lidé normální, že neexistuje takřka nic společného, co by sloužilo jako základ pro vzájemné porozumění nebo soucítění. Říkáme sice různá slova, ta však nejsou schopna vnést do duše světlo. Věci a události, ke kterým tyto symboly odkazují, patří do vzájemně se vylučujících sfér zážitků.

Aldous Huxley, Brány vnímání

Vždycky jsem si hrozně chtěla vytetovat nápis Forever alone. Je to asi ten nejsilnější pocit ve mně. Ale nikdy bych to neudělala. Mám strach ze sebenaplňující se předpovědi. Myslím, že život je volba. Mozaika milionu více a méně významných rozhodnutí, které určují naši trať. Nemusíme si je ale uvědomovat. Vlastně si uvědomujeme jen ty významné, těžké, překlenující. Ale pak je tu spousta rozhodnutí, voleb, které jsou jako trať vlaku, ten se řítí pořád rovně podle předem nahozených výhybek, aniž bychom spozorovali jinou možnost cesty, výhybky, které si neuvědomujeme.
To jak se chovám k lidem je taky moje rozhodnutí. Vlastně ne. Miliony malých rozhodnutí a neviditelných výhybek, které určují, jestli tě budu poslouchat, nebo se budu tvářit, že se mě netýkáš. Jestli za tebou přijdu. Jestli tě pozdravím až se potkáme. Jestli si řeknu, že se to všechno stalo jen proto, že jsem se trochu opila.

Proto je asi tak těžké změnit směr. Změnit se. Protože, když si řekneš, že teď to bude jiné, je to jen jedno rozhodnutí. Jedno jediné, po kterém bude následovat tisíc dalších a na všech bude potřeba důkladně přehodit výhybku na druhou stranu. A s každým dalším rozhodnutím se můžeš vrátit do zajetých kolejích a nebo se třeba ztratit. Jedno rozhodnutí, je pouze kousíček složité mozaiky.

Masožrout

Nevadí, že nejsi vegetarián, že jíš maso. Já vlastně někdy taky. Kradu lidem srdce. Lámu je na kousíčky a požírám jako jednohubky, když se dívám na Simpsonovi.