Všechno je zase jako předtím. Můj minulý vztah mi připadá jen jako nějaký praštěný experiment. Výlet z komfortní zóny.
Zase mě objímá a líbá, ten kdo nikdy nebude víc než kamarád.
Víš, že jsem tady pro tebe, že?
Díky. Nápadobně.
Napodobně. Zní to ode mě tak suše, jako vždy. Stejně je to mezi náma jenom jako. Spánek v jeho objetí není to co býval. Začal skřípat zubama, to dřív nedělal.
Mám víc kamarádů. Ten co mi píše nejčastěji se se mnou nejvíc chce vyspat. Ale nejde to, když se mě pokouší dotknout, myslím na toho, kdo se mě už nikdy dotýkat nebude.
Už dlouho jsem nic nepsala. Přitom mám na srdci tolik věcí, které chci vyjádřit. Ale měla jsem rozbitý notebook, ještě mám nějaké problémy s prohlížečem a na exploderu mi nechtěl najet blogger, tak jsem se vyjádřit nemohla. Hrozné! Teď můžu, ale s koncem semestru musím věnovat písmenka a úhozy do klávesnice jiným věcem. Ale ta potřeba tu je, proto už sedmou větou plácám o ničem. Takže krátce.
Mám se fajn.
Všechno je super. Všichni mě mají rádi. Beru zajímavé drogy. Mám kolem sebe skvělé lidi. Budu si kupovat gramofon a snad i desku Tame Impala. Otevírají se předemnou samé skvělé možnosti, stačí něco udělat, natáhnout se a chytit je. Můj život je barevný a kouzelný. Na povrchu.
Tam uvnitř to není moc dobré. Jsem v jednom kuse nemocná. U doktorů jsem častěji než ve škole. Posílají mě z jednoho vyšetření na druhé. Sem tam někdo na něco přijde a pošle mě zas jinam nebo zpátky. Nevím jestli jsem víc zmatená nebo unavená. A nikomu jsem o tom neřekla, protože nevím co. Cítím se špatně i psychicky a přemýšlím nad kauzalitou. Není mi dobře, protože jsem nemocná nebo jsem nemocná protože v sobě dusím vše špatné? Až budou doktoři zase přemýšlet kam mě ještě poslat, musím říct, že jsem ještě nebyla na psychiatrii.
Musím se nějak sebrat a dát se dohromady, začít sportovat, jíst, cvičit a naučit se psát čárky ve větách.
Kolikrát ještě?
Kolikrát to bude naposled než to bude navždy?
Štvou mě moje otevřené konce. Chtěla bych umět říct dost a přestat se trápit. Napořád, ne si jen najít další a další a další náhradu za náhradu za nahrádu za... koho vlastně? Kohokoliv přece.
Měla jsem takový nápad, že pro jednou a navždy uzavřu všechny své otevřené vztahy. Že dám každému (i sama sobě a tomu co cítím) jednu poslední šanci udělat z toho mála co je, něco víc. A když to nevyjde tak pak už nic.
Jenomže co je to jednou? Co mám počítat jako tu poslední šanci? Nebo ještě hůř, jak mám někoho škrtnout pro nevyužitou šanci, když si nejsem jistá, jestli jsem mu ji doopravdy dala tak, aby ji mohl přijmout nebo odmítnout? Jak vypadá taková šance?
Chtěla bych umět opouštět rychle a najednou. Ale už vím, že když mám někoho ráda, je to navždy. Ať už jako přítele nebo jen kamaráda, starého známého... nebo nepřítele.
Kolikrát ti ještě budu říkat sbohem, než najdu odvahu, nemít tě ráda?
a je to fuč
a není to moje vina
už nějaký ten týden jsem znovu a znovu nemocná
venku je krásný podzim a já pořád sedím zavřená doma
o vínkendu jsem ve slezsku domluvila pouštění draka s lidmi, které jsem neviděla několik měsíců, ale nakonec mi bylo tak špatně, že jsem zůstala doma a ani mi to nebylo líto jak jsem byla ráda, že ležím v posteli
je mi hrozně smutno
nikam nechodím, s nikým se nepotkávám
díky bohu za spolubydlící
špatně se mi usíná, protože nemám nic hezkého na co bych před spaním myslela
mám hrozné sny
nechápu proč se mi ta nemoc pořád vrací
co dělám špatně
jím ovoce a zeleninu, jím přece vegansky
dávám si citron do čaje
oblíkám se teple
psychicky je mi jako nikdy
nesportuju, to je fakt, ale kdy mám sportovat když jsem nemocná?
jediné pozitiva: před necelými dvěma týdny jsem naložila čisté tofu
včera jsme ho ochutnali a prý je vážně super, jako naložený hermelín
bohužel jsem si nenapsala poměry soli a koření, takže to nemůžu vytunit
dneska jsem si pekla hlívu ústřičnou, kterou jsem předtím potřela olejem s koření a chutnala jako pečené kuře
nejspíš si dám nějakou delší pauzu od mého světa fraktálů a tekoucí duhy
asi se potřebuju vrátit zpátky na zem, zase se naučit vnímat čas lineárně
tenhle svět barviček je sice moc krásný, ale člověk je mezi těma spirálama a ornamenty tak nějak sám, chápu a toleruju ostaní sice jako nikdy, ale oni nikdy nemůžou chápat mě
mám v plánu se teď víc než na pocity a vizuálno soustředit na obsahovou stránku věcí
soustředit se na školu
a rozpracovat myšlenky, které mi už dlouho dřepí v hlavě
mám teď tady rozepsáno spoustu článků, tak uvidíme, jak se mi to podaří a co z toho bude
Kdysi jsem si spočítala, že jsem asi opilá měla sex víckrát než střízlivá. Už ale nedovedu spočítat, jestli hodně piju, nebo málo souložím.
Asi půlka článků na tomto blogu je věnována nebo napsána v morální kocovině.Jako každé dítě ve Slezsku, jsem začala pít poměrně brzy. Nikdy jsem ale nebyla z alkoholu nějak zvlášť odvázaná. Vždycky mě trochu zneklidňoval rozdíl mezi opilou, přátelskou, přívětivou, často i přítulnou Traumou a jejím střízlivým, nudným, rezervovaným, až odtažitým alteregem. Po prvním tripu v patnácti jsem sice na nějakou dobu pití dost omezila, ale ve Slezsku se prostě nepít nedá (vážně ne), takže to mělo za následek pouze větší náchylnost k opilosti. Postupně jsem si uvědomila, že pokud po kalbě netrpím morální kocovinou způsobenou povětšinou alkoholovou přítulností, tak trpím depresí, kterou alkohol způsobuje (pravidelní čtenáři, mohou spočítat kolik článků, času a kocovin mi to trvalo). Po navrátu do Brna po prázdninách se mi konečně podařilo vůbec nepít žádné tvrdé a víno či pivo jen občas a ne ve větším množství než se hodí k uvolněné, ale slušné konverzaci.
Alkohol způsobuje deprese, tak jsem přestala pít. Ale minulý rok v tuhle dobu jsem pila o dost víc, a cítila se o dost líp.
Nejdřív to bylo dost smutné. Celý život se mě někdo ptá, proč vypadám tak smutně a co mi je. A bylo to čím dál častěji až jsem si začala dělat sama o sebe starosti. Ne, že bych se cítila nějak hrozně, ale ani nijak dobře, přestože bylo vše fajn. Když jsem se srovnávala s ostaními, nebyla jsem nikdy veselá a vůbec se nesmála, připadala jsem si jako zhnilé jabko mezo červenými.
Spolubydlící: Vypadáš smutně To já vždycky Jo já vím. já ti vždycky naletím a zeptám se
Ale teď mi už několik týdnů neuvěřitelně dobře. Vždycky jsem měla krásný život a cítila se spokojeně, ale teď mám pocit, že jsem vážně...šťastná? Směju se, mám chuť zpívat, všichni lidé okolo mě jsou zajímaví a krásní, všechno je kouzelné. Čekám kdy to přejde.
Například včera jsem měla vážně příšerný den. Probudila jsem se nemocná, což znamená, že nebudu moct jít v pátek na můj oblíbený sound system, na který jsem se hrooooozně těšila několik týdnů, ani jít se spolužákem na houby a to má dnes narozeniny, pak mi při sprchování netekla teplá voda a nakonec jsme díky mě málem vyhořeli přičemž jsem zničila hrnec a parapet. Jo, byla jsem docela v šoku a ...ehh... dojebaná. Ale dneska jsem se zase skoro celý den smála a při cestě do školy se radovala ze spadaného listí a podzimního vzduchu ikdyž jsem vlastně smutná z toho, že jsem nemocná a nemůžu si užívat podzimní přírody. Dokonce jsem uvažovala, že změním vzhled blogu na nějakou jinou než černou barvu.
Nechápu co to se mnou je. Vůbec se nepoznávám. Buď:
1. vážně zabírá alkoholová abstinence (možná, snad)
2. jsem maniodepresivní a zrovna mám manickou fázi (ta vypadá jinak)
3. při nějakém z mých nedávných experimentů vzalo větší množství mozkových buněk za své (hm, ano, to je možné)
4. přeháním to z drogama a jsem pořád na tripu (příznaky by seděly, možství drog a finanční možnosti už ne)
No tak uvidíme jak dlouho mi to vydrží.
P.S. nejsem zamilovaná, to jediné mi snad pořád chybí.
Dneska jsem přijela domů z Brna. Dneska začala všem školákům škola, ale moje mamka, ač je učitelka, do ní nešla protože je na nemocenské. A tak jsem zjistila, že je na práškách. Kvůli stresu, prý z práce a tak není schopná do ní chodit. Věděla jsem, že to u ní v práci v posledních dvou letech nebylo dobrý. Věděla jsem, že zažila vyhoření a učila lidi, o kterých doufala, že budou bulat, nepřijdou do školy a bude mít od nich klid. Věděla jsem, že byla minulý rok několikrát nemocná. Ale tohle bych si nikdy nepomyslela. Říká, že je to jen v práci, že doma je to v pohodě, ale ty prášky začala brát o prázdninách. Moje matka. Ta, která byla vždycky tak hrozně... normální.
S mojí mamkou máme hrozně komplikovaný vztah.Vždycky když o ní-o nás víc přemýšlím tak se mi chce moc a moc brečet.
Jeden můj kamarád má taky problémy. Není to tak dlouho, co se pokusil zabít. Ale to jsem o ničem nevěděla a to jsme spolu byli v pravidelném i když ne osobním kontaktu. Tak je to s ním pořád. Líbí se mi jaký je, když jsme spolu. Když je ke mně pozorný, udělá mi jídlo, hezky se o mě postará a bavíme se o samých pěkných věcech, o filmech a o zvířátkách. Jako kdyby žádné problémy neexistovaly a my byli dva dva normální, šťastní a zdraví lidi. Těsně předtím než mi jen tak mezi řečí řekne, jakoby nic, že se přizabil nebo tak něco. Mám o něj strach. Mám strach, že se něco stane a já nebudu moct nic udělat.
Chtěla bych mu říct, že kdyby něco, ať mi radši zavolá, ale když jsme spolu byli naposledy tak jsem to byla já, kdo zavolal, protože to potřebaval, protože jsem byla po teknu a po dvou dnech na emku a ránu na éčku a měla jsem strach být sama zavřená v pokoji osamnělá bez notebooku a nechtěla jsem, aby to vyznělo jako pouhá nabídka protislužby, tak jsem neřekla nic.
S mým bráchou se před několika měsíci rozešla další holka. Bylo to jasný už od začátku, ale můj bratr je už ve věku, kdy bere věci vážně. Tak je teď sám a hustí to do svý jiný bývalý, se kterou je to taky jasný... Vlastně ani nevím, jak na tom je. Brno je od něj daleko a já nemám čas jezdit. Ale přestože teď nejsme moc v kontaktu a když jo, tak s ním moc nemluvím, tak stejně, když si někdy přečtu jeho texty, vidím jak jsme si hrozně podobní, i když všichni říkají jak jsme hrozně jiní, i když spolu teď moc nekomunikujem, tak cítíme to stejný a prožíváme věci stejně.
Mám strach, že nikdy nenajde žádnou holku, která ho pobere. Já ho taky nepobírám a to jsem jeho sestra. Ale to asi proto, že nechci. Někdy když mi něco vypráví, tak to hrozně bolí. Něco říká a já v tom slyším to, co si oba nemůžeme přiznat a bolí mě to, jako bych to říkala sama.
Mám o ně strach, ale neumím jim ještě pomoct. Musím se moc učit. Jednou to chci dokázat, ale teď nedokážu pomoct ani sobě. Mám strach, že nikdy nepotkám nikoho kdo mě pochopí. Někoho komu řeknu o tom, jak je pro mě hrozně těžké existovat. Jak mám krasný život, který je pro mě jako balvan, který tlačím před sebou do nekonečného kopce jenom proto, aby se na mě nesvalil. A největší strach mám z toho, že já nikdy nikoho nepochopím.
Říkala jsem si před pár měsíci, že by bylo hrozně super udělat si výlet do Polska. Část mé rodiny jsou Poláci. Děděček byl za války v polské armádě, takže od babičky dostávám k narozeninám zloté. Pak jsem potkala jednou v baru kamarádku. Že má kluka ve Španělsku, že u něj v létě bude, ať dojedu. Paráda. Učila jsem se španělsky a vždycky se tam chtěla podívat. Do Polska pojedu příští rok. Jenomže stopem do Španělska se mnou nikdo nechce. Šest litrů na cestu samo nemám. Ok, můžu jet na pár dní do toho Polska. Z Těšína/Cieszyna vlakem nebo kousek stopem. K moři, pár dní se koupat a pak zpátky. Cesta vlakem až na druhý konec Polska, poloostrov Hel (hell!) stojí třeba i 77zl. což je necelých pět stovek. Ptám se všech možných i nemožných lidí, ale nikdo nemůže. Je to v piči. Kamarádovi, který píše, že by rád, ale nemůže kvůli stáži, píšu, že má aspoň nějaký program. Já budu sedět doma. Do p*če. Chce se mi brečet.
Ahoj,
mohla bych zase fňukat nad opětovně získávanou morální kocovinou, ale ne.
Then we'll come down And have a hangover Have a hangover
Podařilo se mi udělat všechny zkoušky a teď a už mě čeká jen krátká praxe a prázdniny
> budu mít volno, čas a prostor žít a odpočívat aktivně a hodně a nemít tak potřebu se vyplachovat alkoholem nebo nějakým jiným instantním štěstím.
Skin the sun Fall asleep Wish away The soul is cheap Lesson learned Wish me luck Soothe the burn Wake me up
Mám asi zlomené srdce. Teda nejspíš ne doopravdy. Jenom jsem zažila ten okamžik, nečekaný a bolestivý, kdy najednou přesně víš co chceš, když už to nemůžeš mít. Hrozně moc to bolí. Vůbec nevím co mám dělat, ale trochu se mi ulevilo.
My heart is broke But I have some glue
Líbí se mi to vědomí, že jsem schopná něco takového cítit. Že nejsem chladná jako stroj se srdcem ze studeného kovu. Že doopravdy žiju a cítím a nejsem jen nezaujatý pozorovatel, který vše jen nehybně zkoumá pohledem sice objektivním, ale povrchním. Asi bylo nutné mě takhle vytrhnout z delšího období prázdnoty, sociální izolace a lhostejnosti.
I think I'm dumb
Zvláštní, že právě teď když mě bolí každá druhá myšlenka, můžu po hrozně dlouhé době napsat něco optimistického. S poslední složenou zkouškou můžu další tři měsíce konečně číst co chci a ne co potřebuju ke zkouškám (první věc po dlouhé době, ze které mám opravdu radost, myslela jsem, že už nic takového na světě není). A vůbec myslím, že už bych se mohla posunout někam dál. Už nemusím každého kdo se vyskytne vedle mě srovnávat a být k němu chladná, protože ten koho bych vedle sebe chtěla je teď nadobro pryč.
I think I'm dumb Or maybe just happy Think I'm just happy
Ach bože, skoro se mi chce zvolat, jak je to krásné mít zlomené srdce. Až se mě teď budou ptát co mi je (a že, se ptají. jestliže obvykle vypadám jako hromádka neštěstí, tak teď vypadám jako kupa sraček) tak sice nic neřeknu, ale budu vědět. Budu vědět komu patří můj smutný výraz, a že se mi nic lepšího nemohlo stát.
I'm not like them But I can pretend The sun is gone But I have a light The day is done But I'm having fun
Když chceš, aby se svět už zbořil, ale on jako naschvál, pořád stojí. A pořád tak stejně na piču.
Ten film je skvělý a musím si přečíst knížku. Ta hudba není špatná, ale nikdy se mi nijak zvlášť nelíbila, neměla jsem chuť ji poslouchat. Až včera. A dnes. Teď je to naopak přesně to co potřebuju na moje rozedrané nervy. Protože nic není jak má být. Protože mám strach. Protože mi po první ústní zkoušce na vysoké učitel při odchodu řekl ať hlavně neomdlím. Protože se ve veganské DIY kuchařce lidé sesypou na slečnu co postuje nanuk od nestlé nebo něco s medem, ale náckové jsou jim ukradení. Protože někdo nesplnil co slíbil. Protože za mnou někdo dolízá všude kde se potkáme, ale nic o mně neví a evidentně ani vědět nechce, protože se sám nikdy neozve. Protože chci na prázdniny pryč, ale rodiče budou na chalupě a moje kočička bude pořád zavřená v bytě sama. Protože mám teprve dvě zkoušky a před sebou práce nad hlavu. Protože mi chybí nějaké pevné body. Něco čemu bych věřila. Někdo komu bych věřila. Protože je mi pořád hrozná zima. Protože se mi nic nedaří tak jak má. Je ve mě hrozně moc negativních elementů a já nevím co s nimi. Nenapadá mě nic z čeho bych mohla mít v nejblišší době radost.
Nevadí, že nejsi vegetarián, že jíš maso. Já vlastně někdy taky. Kradu lidem srdce. Lámu je na kousíčky a požírám jako jednohubky, když se dívám na Simpsonovi.
