Líbí se mi post-hudba. Přišla jsem na ni až když už bylo kromě EP i Zvláštní láska na nás zbyla. Probudila jsem se po šílené pitce u kamarádů doma se šílenou kocovinou. Kamarád si to pouštěl a když hraly Seriály tak jsem zrovna vylezla z postele. Po Seriálech následovala Neboj se ho použít a ten text mě dost zarazil. Musela jsem si to doma poslechnout. Ještě víc se mi pak líbila Černá ovce, ale to už se mi po důkladném naposlouchání líbila celá post-hudba. Ta hloubka, důvěrnost a naléhavost.
Takže na Artefakty jsem byla docela zvědavá, ale po prvním poslechu docela zklamaná. Celé to zní hrozně unaveně a vyčerpaně. Jako když po jídle myješ nádobí. Naopak ostatní si to docela pochvalovali. Když jsem o zkouškovém začala při učení poslouchat Radio Wave tak ho tam dokonce vychvalovali a pořád hráli Přístavy. Ani mě to nepřekvapilo. Artefakty mi totiž zní už spíš jako pop-hudba než post-hudba. Jako kdyby byla post-hudba čaj na dva nálevy a Artefakty byly ten třetí. Ale stejně si mě nakonec získaly. Kdo už si post-hudbu naposlouchal, naladil se na její vlnu a způsob myšlení a vyjadřování, ten tam zase uslyší to co se mu na ni tak líbí.
Ty dobře známé pocity beznaděje a bloudění držené v podvědomí. Okamžiky prozření, ve kterých si zapisuješ životní pravdy do mobilu a myslíš si jak teď nebude všechno jiné. Únava ze života, z toho, že nikam nevede, ale stejně pořád jde. Jako z umírání, které se vleče.
Žádné komentáře:
Okomentovat