Když chceš, aby se svět už zbořil, ale on jako naschvál, pořád stojí. A pořád tak stejně na piču.
Ten film je skvělý a musím si přečíst knížku. Ta hudba není špatná, ale nikdy se mi nijak zvlášť nelíbila, neměla jsem chuť ji poslouchat. Až včera. A dnes. Teď je to naopak přesně to co potřebuju na moje rozedrané nervy. Protože nic není jak má být. Protože mám strach. Protože mi po první ústní zkoušce na vysoké učitel při odchodu řekl ať hlavně neomdlím. Protože se ve veganské DIY kuchařce lidé sesypou na slečnu co postuje nanuk od nestlé nebo něco s medem, ale náckové jsou jim ukradení. Protože někdo nesplnil co slíbil. Protože za mnou někdo dolízá všude kde se potkáme, ale nic o mně neví a evidentně ani vědět nechce, protože se sám nikdy neozve. Protože chci na prázdniny pryč, ale rodiče budou na chalupě a moje kočička bude pořád zavřená v bytě sama. Protože mám teprve dvě zkoušky a před sebou práce nad hlavu. Protože mi chybí nějaké pevné body. Něco čemu bych věřila. Někdo komu bych věřila. Protože je mi pořád hrozná zima. Protože se mi nic nedaří tak jak má. Je ve mě hrozně moc negativních elementů a já nevím co s nimi. Nenapadá mě nic z čeho bych mohla mít v nejblišší době radost.
V úterý ráno jsem se vzbudila celá šťastná z toho, že už nemám kocovinu (pouze co se té fyzické týče) a tedy můžu jít do školy. Myslela jsem si, že si odpoledne přečtu něco do psychologie, ale rozhodlo se, že se jde do parku. Rozdala jsem spolužákům svůj vegan makovec, který jim chutnal (nebo to aspoň tvrdili) a radovala se, že park kam chcou jít mám po cestě domů. Jenomže v Albertu měli v akci moje oblíbené víno, takže mi spolužačka koupila dvě lahve a učení se odsunulo. V parku se dal dohromady plán na večer. Po krátké pauze na večeři jsem ještě opilá došla na sraz. Sice pozdě, ale ostatní čekali na zastávce a už z daleka jsme se zdravili. Kromě kamarádů mě přivítala krabička houbiček. Ať si vemu, že měli všichni. Ať si vemu víc, že to mám za tu skvělou buchtu. Jak milé přivítání. Šli jsme do jednoho mini soukromého klubu za nějakým známým co tam hrál dubstep. Nemám ráda dubstep, ale on pustil zremixovaný tetris a měli tam dobrou limonádu. Ještě jsem se dojedla hub do dvaceti a čekala a čekala a čekala. Pak jsem konečně ucítíla jemné brnění v prstech a v nohách jako před orgasmem. Přestala jsem jíst houby a začala hrozně pít. Hráli jsme fotbálek, a my vyhráli, ale už s náma nechtěl nikdo hrát, tak jsem pak zase popíjela svou limču. Ze začátku jsem vždycky nervózní. Trochu se klepu a škubu sebou. Musím u toho vypadat legračně, ale možná jsou to věci, kterých si všímám jen já. Navíc mě štvala bolest zubů v jedné polovině tváře, se kterou jsem se potýkala už pár dní. K zubaři jsem nešla, protože bude čarotek a měla jsem strach, že mám zánět, na který dostanu antibiotika, které mi na čaroteku nesednou... Seznámila jsem se šíleně pohodlným gaučem v malé vedlejší místnůstce ze kterého se moc nedalo vstát a za chvíli za námi přišli ostatní. Spolužák vytáhl bombičky a balónky s rajským plynem a pro ostatní legrace teprve začala. Já se smála s nimi i když jsem si nedala. Byla jsem krásně zhoubovaná a sledovala hýbající se cihly na stropě onoho sklepa a posouvající se potrubí. Ne, že bych úplně nechtěla, ale měla jsem strach co by mi to nadechování balónků udělalo s bolavou pusou. I tak mi bylo skvěle a ta část obličeje, která mě nebolela od zubů, mě bolela od úsměvu. Pak se to najednou nějak zmírnilo a bílá zeď, na kterou jsem koukala přestala vydávat barevné tóny, ale kupodivu mi to ani nevadilo, protože mi pořád bylo fajn. Začalo se mluvit o přesunu tak jsme se posbírali a odešli, ale náš přesun skončil na zídce před klubem, kde jsme se sešli na začátku večera. Usadili jsme se k mému potěšení se mezi námi objevila další láhev vína. Moje tělo definitivně ohlásilo přistání zpátky na zem, takže jsem začali pít, zatím co ostatní pořád balónkovali. Musím říct, že mi ten společenský život dává dost zabrat. Hlavně moji spolužáci. Já si chci už jen v klidu fetovat, zatím co oni jsou jak utržení ze řetězu. Asi dospívám nebo co, ale po letech propařených nocí i dnů mi došlo, že vlastně nemusím být na každé party. Ale byla to pořád ohromná legrace. Prošel kolem nás nějaký týpek a odešel se slečnou prostitutkou co stála kousek od nás na rohu už od začátku večera. Všichni jsme se mohli rozplynout v hromadném ,,jééé, to je hezké." Spolužák co seděl vedle na zídce se rozhodl jet domů, ostaní pokračovat dál. Já už byla definitivně na zemi, takže jsme se po posledním loku vína vydali všichni po svých. Domů se mi šlo úžasně. Měla jsem krásně gumové nohy a tělo měkké jako hadrová panenka. Miluju tenhle pocit po houbách. Vyrovnaná, příjemně unavená, jsem se těšila až zapadnu do postele a radovala se z toho, že je teprve za pět dvanáct. Že stihnu skoro osm hodin spánku, ráno půjdu do školy, budu si konečně dělat poznámky do skript, které jsem si konečně vytiskla a odpoledne půjdu na pohotovost, protože ta bolest v zubech začíná být vážně silná. Jenomže jakmile jsem přišla domů, lehla si do postele a uvolnila se, jakoby se uvolněná mysl dala do tance se zbytkem psylocybinu. Myšlenkové toky v mé hlavě se změnily v myšlenkové, a hlavně obrazové, víry a tornáda. K bolesti zubů, která byla čím dál větší, se přidaly další zvláštní tělesné pocity a bolesti. Třeba mě bolelo okolo žeber jakoby mě píchalo u srdce. To se mi nelíbilo, protože mám vrozenou srdeční vadu - zúženou cévu, tak jsem se otočila z boku na záda a zase zpátky. A pak jsem měla pocit, že moje tělo splynulo s peřinou a poslelí. Že jsem úplně placatá, přejížděla jsem rukama po peřině a divila se, jakto, že nemám žádné tělo. Bylo mi horko a měla jsem žízeň, ale nemohla vstát, protože jsem měla místo těla jen peřinu. Když jsem své tělo konečně našla zkoušela jsem nahmatat tep ale nedařilo se. Zkoušela jsem na hrudníku najít tlukot srdce, ale ani to jsem necítila, přestože jsem kolem žeber a hrudníku dost hubená a ,,žílovitá" takže mi většinou bije srdce dost jasně. Ani když jsem si zacpala uši tak jsem nic neslyšela, přestože jindy mi k poslechu vlastního tepu stačí se jen trochu soustředit. Což mi dost nedávalo smysl, jakto, že nemůžu zjistit tlukot srdce, když mě bolí? No prostě mi bylo děsivě po všech stránkách. Začala jsem mit pocit, že umírám. Že se prostě nedožuju rána. Že umřu a budu tam ležet. A dlouho, protože spolubydlící si budou myslet, že nejsem doma dokud to z mého pokoje nezačně podivně smrdět. A pak přijdou do méhou pokoje a uvidí tam ten příšerný nepořádek, který jsem nestihla uklidit, a mou sfetovanou mrtvolu. To bude hnus. A co teprve, až si moje matka půjde do toho bordelu pro mé věci. Ta představa, že když teď umřu tak někdo uvidí ten bordel co mám v pokoji, mě dost vyděsila, takže jsem nakonec neumřela.
Nevadí, že nejsi vegetarián, že jíš maso. Já vlastně někdy taky. Kradu lidem srdce. Lámu je na kousíčky a požírám jako jednohubky, když se dívám na Simpsonovi.
Spousta lidí si myslí, že dělat vtipy nebo mluvit špatně o někom kdo umřel je cynické, zlé a nevhodné. Ale smrt je nevyhnutelná součást života a zemřít je tak přirozené jako narodit se. (Francis Bacon) Zvlášť v tak vysokém věku. Takže klidně slavte, pokud máte chuť. Potlesk pro ženu, bez které by svět možná nebyl takový jaký je. Tak krutý.
Možná mám jen příjemnou postel a možná prostě nemám důvod vstát.
Jsem tak hloupá. Nesnáším tenhle pocit. Nesnáším ty lidi, kvůli kterým se takhle cítím. Nesnáším sama sebe, když se takhle cítí někdo kvůli mě.
Nesnáším neděle. Ty dny když mejdan skončí a člověk se probere a uvědomí si jak má život na hovno. Volný den, ale na práci nebo učení nemám sílu. Před rokem, když byly takové neděle každý týden, jsem si říkala, že až budu žít po svém tak to budu dělat tak aby byly neděle fajn.
Ale jak? A hlavně proč? Dneska by pro mě cokoliv pozitivního bylo přirozené asi jako boty na podpatku. Nemám důvod vstát, nemám důvod se najíst nebo obléknout. Nechci dělat nic. Nechci být.
