Zdál se mi dneska silný sen. V tom snu byla moje kamarádka, byla šíleně sjetá nebo mimo, vůbec nevěděla která bije, byla hrozně hyperaktivní a vyváděla psí kusy. Nedalo se s ní komunikovat, jenom se kolem mě prohnala, ani mě nepoznávala. Měla jsem někam jet, ale zůstala jsem se motat kolem. Podařilo se mi najít kamaráda, přítele oné kamarádky, kterého jsem požádala o pomoc. K mému překvapení ho ale kamarádka vůbec nezajímala, bavil se s někým jiným. Byla jsem v šoku. Ale asi jsem pochopila a zaplavil mě soucit nebo něco. Přistoupila jsem ke kamarádce a řekla: Bolí to, že? Řekla ano a vrhla se mi s pláčem kolem ramen. Objímala jsem ji a říkala: To nic, to bude dobrý. Nebude, plakala. Najednou jako by byla v kontaktu s realitou/se mnou a dobře si uvědomovala, co se děje.
Tento sen se jen pramálo týkal těch dvou, kamarád a kamarádka jsou ve skutečnosti jako jedna duše a vídáme se teď tak málo, že bych byla nejspíš ten poslední člověk, který by se o tom dozvěděl kdyby to tak už nebylo. Co je společné s realitou je to co k nim cítím a jak mi na nich záleží.
Říká se, že všechny osoby ve snech jsme my samotní. Nevím jestli to platí přesně nebo částečně, ale vím, že se ve snech ozývají naše potřeby a plní přání.
Tolik přemýšlím nad tím co dělám špatně, proč cítím tohle a tamto a co musím udělat, aby to bylo jinak. Místo toho, abych akceptovala, že to tak prostě je. Možná kdybych to přijala, řekla si: Ano, bolí to, něco se děje, tak bych možná konečně přišla na to proč a jak s tím naložit.
"Změna přichází, když se člověk stává tím, kým je, a ne když se snaží stát tím, kým není."
Beisser, A. (1970). The paradoxical theory of change. In Gestalt Therapy Now.
Žádné komentáře:
Okomentovat