Už několik dní mi někdo nedá spát. Možná kecám. Nemůžu usnout protože se blíží moje první zkouškové a já nemám nic přečteno ani nastudováno, jenže ty dlouhé hodiny v posteli bez spánku myslím na určitého člověka a všelijaké ,,záležitosti" kolem něj. Každý detail kolem toho mi připadá tak neskutečně smutný. A přitom je v tom něco, co mě pořád dokola upoutává, kvůli čemu na to a na něj musím pořád myslet i když mám v rukou všechno proto abych to mohla hodit za hlavu jako vždycky. A ty otazníky. Bože ty otazníky. Ty mi snad musí koukat nejen z očí ale i z uší a z nosu. Hrozně ráda bych napsala něco konkrétního. Ne, hrozně ráda bych napsala všechno. Úplně se vypsala ze všech těch zamotaných a nesourodých obrazů, které se mi míhají před očima když se pokouším usnout, abych pak na konci článku vyšla naprosto kongruentní a vyrovnaná. Ale ono to nejde. Rozumím tomu všemu tak málo, že při každé představě nebo pokusu něco napsat jsem najednou ironická a chladná.
Ve skutečnosti, tam někde uvnitř, v té části mé osobnosti, která v tom všem vidí jakési melancholické kouzlo, jsem všechno jen né chladná a ironická.
Do hajzlu, zrovna před zkouškovým.
Nezbývá než jít spát, nebo se o to pokusit. Lehnout si se slibem, že od zítřka už na to nebudu myslet, zavřít oči a prosit mé srdce ať trochu zpomalí.
A jak dopadly? Pavel
OdpovědětVymazat