Tripreport bez tripu

Sociální izolace taky docela dobře dává. 

Říkala jsem si, že když už jsem všechny své peníze propila, zkusím teda jeden víkend nepít. Nula financí na vstup na kultuní akci a k tomu rozhodnutí nepít se rovná víkend strávený doma. Navíc sama, protože většina spolubydlích zrovna odjela a kamarádi byli na těch kulturních akcích atd. Moc jsem nevěděla co se sebou, mohla bych celý víkend utopit v poslouchání stoneru, a byl by to přenádherný víkend, ale říkala jsem si, že když už jsem se rozhodla nepít tak se zkusím ani nezhulit nebo cokoliv jiného. Tak jsem se zeptala kamaráda, se kterým si jsem teď dost blízko, do kterého jsem se v létě málem zamilovala, na hudební doporučení. Jenomže po skončení doporučené skladby (mimochodem až na třetí pokus mi poslal něco co nebyl stoner nebo psychedelický metal) na youtube si mě ten stoner stejně našel, začali hrát Kyuss, moc oblíbená kapela mého bývalého, člověka, který mi pustil album Pentastar od Earth, do kterýho jsem se zamilovala (do něj i do toho alba, do Pentastar ale asi víc) předminulé léto a následně začala poslouchat pomalé věci, psychedelický metal a objevila stoner. Pak mě napadlo zjistit něco o stylech metalu, kterým jsme se nedávno podivovali se spolubydlícím nad jedním plakátem na koncert. Byl tam drone. A tak jsem zjistila, že ten drone vlastně rozjela jedna z mých oblíbených kapel, totiž už zmiňovaní Earth. Pak někdo sdílel na fb jednu mou oblíbenou lokální undergroundovou kapelu, ve který hrál výše zmiňovaný kamarád na bicí. Tak jsem si ji po dlouhých letech opět stáhla a poslouchala a na stránkách našla, že prý hráli stoner (i když o dost rychlejší, punkovější než ten opravdový) takže jsem zjistila, že mám k tomuhle stylu už dlouho dost blízko, aniž bych o tom věděla, a to, že jsem nedávno začala poslouchat stoner a psychedelický metal má kořeny dost hluboko v mé minulosti a souvisí to s lidma, které znám sto let, a se kterýma mám společné něco co nikdy nedovedeme nikdo nijak vyjádřit.  

Zkrátka jsem za jeden večer doma zjistila dvakrát tolik co jsem o sobě a světě, ve kterém žiju, nezjistila ani za dejme tomu poslední dva roky. Všechno do sebe zapadalo a všechno souviselo se vším a já to viděla a konečně tomu rozuměla. Pochopila jsem vše!

Další den jsem se rozhodla kouknout na nějaký z filmů, které mám už delší dobu stažené. Už nevím proč jsem vybrala dokument Kurt a Courtney, který rýpe do okolností kolem smrti Kurta Cobaina. Courtney Love, která vlastní autorská práva na Kurtovu hudbu s filmem pochopitelně nesouhlasila, takže tam místo Nirvany hrajou songy z mého nejoblíbenějšího alba - Pentastar od Earth, protože je to kapela Dylana Carlsona, Kurtova kámoše, se kterým fetoval a který koupil zbraň, kterou se pak Kurt oddělal. Navíc sám Dylan Carlson ve filmu vystupuje, i když toho později litoval. Film je natočený v roce 1998, tedy dva roky po Pentastar a Carlsonově zmizení z hudby. Zbytek dne se nesl v duchu poslechu všech alb Earth...

V neděli mě vzbudila sms od kamaráda, který se ptal v kolik se uvidíme, právě včas, abych stihla vstát na sraz s kamarádkou. Sociální izolace skončila. Když jsem vstala už jsem si moc nepamatovala co s čím, jak a proč přesně souvisí nebo co jsem vlastně pochopila, ale pocit, že jsem pochopila a teď už VÍM, zůstává. 

Přesně jako na tripu...

Článek o Earth kaming sůn a jestli někdo spočítá kolikrát je zde zmíněno slovo Earth, Pentastar nebo stoner, vyhraje zvláštní cenu a může se mnou zhulit. Dost možná bez jakéhokoliv hulení.

Starosti všedního dne

 
Úplně jako můj spolubydlící. Když vyleze z pokoje na přibližně 5 min než ho pošlu zpátky, stráví přibližně 4,5 min kritizováním a připomínkováním toho co a jak zrovna dělám. I tak ho mám ráda.

Hledám nové strategie

Čas změn. Připravuju se o roky prověřené strategie zvládání. Přestaly fungovat nebo už nejsou vhodné. Přes léto jsem se přestala malovat, když je mi blbě tak to nezamaskuju a prostě taky vypadám blbě, vyjdu z domu tak jak vstanu, někdy je to levou. Už nechci polygamní vztahy. Teda aspoň ne z mé strany. Žádné vyplakání na nejblišším nabízeném rameni v první lepší posteli. Nepodváděla bych jeho, ale sebe. Kamarádi, se kterými jsem brala drogy se odstěhovali. Nemám peníze ani čas někam chodit a třeba hledat nové. Nemám čas číst knížky, nemám se kam ani kdy procházet. A na to, abych se uzavírala do sebe už mám sama sebe taky dost. Takže prostě nevím co mám dělat když mi někdo ublíží.
(A proto dělám, že nic.)

Dneska v noci se mi zdálo, že jsem se rozhodla brát antidepresiva. Taky možnost. Ale ne pro mě, za moje problémy nemůže biologie v mé hlavě, ale moje hlava sama.

Quo vadis?

Nevím proč jsem na světě.
A proto nevím co mám dělat a co se sebou počít.
A tak nic nedělám. Jen tak čekám, na nějaké znamení. Jako plachetnice se staženými plachtami na vítr.
Je to frustrující, nikam nevedoucí a zbytečné. Celé moje bytí.

Život jako autostop

Ať si říká kdo chce co chce, cesta autostopem je jen náhoda. Je jedno jestli jste světem protřelý stopař nebo jste se zrovna poprvé postavili k silnici, to za jak dlouho kam dojedete neovlivníte, ne, vy rozhodně ne. Na svůj první autostop jsem si jako spolustopaře vybrala kamaráda, který už dostopoval všude možně a samozřejmě měl v rukávu spoustu pokynů co mám a nemám dělat. Nesedej si na zem, Němci maj drahý auta nevezmou tě do něj. Nesedej si ani na batoh, není to vidět. Nedávej si batoh na zem. Nevázej si na krk palestinu. Schovej tu brašnu s přeškrtnutým hakáčem. Všechno jsme dodrželi a nikdo nás nevzal, protože našim směrem nejel nikdo kdo chtěl vzít stopaře. Jakmile jsme si oba unavení sedli na zem, hned nám zatavili. Po cestě z Barcelony jsme už s jiným kamarádem s hrůzou zjistili, že nás jedna řidička vysadila na benzince ve městě místo na benzince u silnice. Odjeli jsme za pár minut s milými lidmi. Zavezli nás přes půl země na obrovskou benzinku u nejfrekventovanější cesty do ČR a předpověděli nám brzký odvoz domů. Nekonal se. Po několika hodinách čekání a policejní prohlídce jsme byli rádi za posun o jednu benzínku dál. A takhle nahoru a zase dolů by se daly popsat všechny mé cesty absolvované autostopem. 

Žádný tvoje pravidla neovlivni kdo pojede zrovna kolem. 

Na to jsme, byť sebezkušenější stopaři, malí páni.

Myslím, že takhle je to i v životě, třeba se vztahy. Nikdy nemůžu vědět dopředu jak to s kým dopadne. Můžu si dávat pozor na to s kým se zapletu, držet si odstup a kontrolovat kde co, ale i z nejdůkladnějšího výběru může vzejít špatná volba a z největší obezřetnosti špatné rozhodnutí. Nezbývá než se vykašlat na všechna ta nahodilá pravidla, natáhnout ruku a prostě to zkoušet...

Je to jednoduché

Někoho jsem potkala na party. Bylo to jednoduché, podala jsem mu pivo a on mi půjčil mikinu. Zeptali jsme se odkud jsme, zjistili, že od sebe bydlíme daleko a pak už jsme se pro jistotu neptali vůbec na nic. A nehli se od sebe až do neděle.

Pozvala jsem ho k sobě na víkend.

Nevím o něm vůbec nic, kromě toho, že se mi líbí.

A je mi to fuk.

Jsem kráva

Někdo se mnou rozešel. Přes sms. Teda nechodili jsme spolu a možná to skončil právě proto a měl k tomu dobrý důvod. No ale stejně. 

Nejhorší na tom je, že si o něm pořád myslím, jak to není super člověk, chybí mi a snažím se zůstat v kontaktu.

No vážně, nejsem hloupá?

Jsem.

Nebo možná jen nemůžu uvěřit tomu, že něco docela hezkého může skončit takhle hloupě a snažím se o nějaký jiný konec, nějaký důstojnější. 

Ale je to zbytečné plýtvání časem.  Plýtvání časem pro někoho komu jsem já za ten čas nestála.

Vždyť proto to píšu tady. 

Tenhle článek, milá Traumo, jsi napsala, protože jsi mu nestála za to, aby přišel a do očí Ti řekl, že to máš zabalit. Kvůli němu si nadáváš do krav za to co cítíš a to je špatně.

Vzpomeň si na to, až mu zase budeš chtít být blíž.

S úctou Tvé racionální Já

P.S. Teď koukej vstát, na všechno zařizování se vyser a radši jeď na party, lepší než víkend prosedět doma a přemýšlet nad blbostma nebo psát další debilní články.