Feed your head

Aldous Huxley - Zastaví se čas

Skvělý román o věčnosti, ale hlavně o jejím chápání. O různých způsobech lidského chápání času, vesmíru, naši existence v něm nebo smyslu našeho jednání v omezení toho mála co skutečně víme.

Velmi zajímavé jsou pasáže posmrtné existence jedné z postav, kde Huxley naznačuje jak asi vypadá věčné nebytí (citace ze stran 149, 151, 152). Měla jsem pocit, že v tom rozpoznávám určitou psychedelickou zkušenost a evokovalo mi to mé vlastní zkušenosti. Román však v originále vyšel v roce 1944, s psychedelickými látkami se Huxley setkal až v padesátých letech. 

Nejsme pod jiným tlakem kromě tlaku vydržeti - zůstati, jací jsme, třeba se stáváme stále trochu horší a horší; a tak nekonečně, dokud si nepřejeme povznésti se jako něco jiného, než co sami jsme; a neúprosně, dokud nedovolíme sami sobě býti povzneseni.
 str. 118

Krveprolití se vždycky musí zaplatit a jejich cena je stav věcí, který vám určitě zabrání dokončit dobro, jehož splnění bylo cílem toho krveprolití.
142

Poznání se samo poznalo jako neomezené nebytí v jiném neomezeném nebytí, které bylo vůbec nepostihnutelné.
149

Kde byla věčná blaženost, tam byl nesmírně prodloužený neklid, nesmírně prodloužené trvání bolesti, a delší a ještě delší, jak se bolest zvětšovala, trvání nesnesitelné úzkosti. Úzkosti, že je nucen účastniti se na vědění větším, než účastnící se jsoucnost může snésti. Úzkostí, že bude bude rozdrcen tlakem přílišného světla - stlačen do stále houstnoucí neprostupnosti a neprůhlednosti. Úzkostí, že bude zároveň zničen a rozmělněn napětím toho prolnavého poznání zvnitřku. Roztříštěn v menší a menší částečky, v pouhý prach a atomy naprosté nicoty.
151

...poznání rozpadu a větrání, které tím více zahanbovalo, čím se trvání do nekonečna protahovalo.

Nebylo úniku, byla to věčnost neunikání.
152

,,A lidé jako jednotlivci," myslil si. ,,Jak jsou neuvěřitelně jemní, rozdílní a složití! Ale stopa, kterou zanechávají v čase, vzorek soukromého života - Bože, jaká hrozná ustálenost! Jako opakovaný vzorek na linoleovém běhounu, jako postupování stejně zdobeného kachlíku podél zdí veřejných umýváren. A když se někdo pokusí načrtnout něco původního, výsledné závitky a kudrlinky jsou obyčejně ohyzdné. A určitě většina jich rychle skončí smazána a tak je tu jen linoleum a záchodové kachlíky, záchodové kachlíky a linoleum až do skonání světa."
157

A kouzlo života záleží právě v nesrovnalosti mezi podstatou a zdáním, a umění žíti v jemné akrobacii sauts périlleux z jednoho světa do druhého, v kouzelnickém představení , při nemž vždycky můžete odhaliti králíky obscennosti ne dně nejlesklejšího cylindru a obráceně, nejelegantnější klobouk může zakrýti nejodpornějšího a hnusného hlodavce.
198

Lidojedi v záchvatu šílenství - a dveře blázince se zavřely před poslední příležitostí pověděti pravdu.
257

...geniální lidé vyjadřují zřejmě nebo mezi řádky své poznání skutečnosti. Ale oni sami zřídka jednají podle toho svého vědění. Proč? Protože jejich síla a pozornost jsou spotřebovány tvořením díla. Starají se o psaní, ne o způsob jednání. Protože však se obírají jenom psaním o tom co poznali, zabraňují sami sobě, aby poznali více.

...zlepšuje-li se a ví-li více, bude v pokušení přestati psáti, protože naprosto vyčerpávající tvůrčí lopota je překážkou v cestě k dalšímu poznání. A to snad je jeden z důvodů, proč většina geniálních lidí si dává nekonečnou práci, aby se nestali světci - čistě jen z pudu po sebezáchově.
263

...paměť je ze stejné látky a podstaty jako básnictví.
294

Ne, duchovní život je život mimo čas, život ve svém výtažku a prvku věčnosti.

Umrtvení je vždycky podmínkou zdokonalování.
295

,,Nedělejte si starosti," začínala druhá načmáraná poznámka. ,,Mocná citová hnutí jsou jenom věcí letory. Bůh může být milován bez jakéhokoliv citu - pouhou vůlí. Stejně může býti milován váš soused."
300

...jenom zlo je nové, nikdy dobro...

Avšak jediná naděje pro svět času tkví v ústavičném promáčení tím, co leží za časem.
303

Ale my, kteří můžeme dojíti, chceme-li, k plnému poznání toho osvobození, jsme docela zapomněli, že je tu něco, nač bychom mohli čekati.
304

Již pouhým plynutím dělá čas nesmysl ze všeho životního vědomého plánování a vymýšlení.

A přece víra většiny Evropanů a Američanů dvacátehé stolení tkví v budoucnosti - v lepší budoucnosti, kterou jim má Pokrok vyčarovat jako králíky z klobouku. Vzhledem k tomu, co jim ta víra říká o budoucích časech, o nichž, jak nám rozum dokazuje, nemáme naprosto možnost se něco dovědět, jsou hotovi obětovat svůj jediný, hmatatelný majetek, přítomnost. 
311

Jenom přihlížením k pravdě o věčnosti můžeme oprostiti myšlenku od jejího otročení k životu. A jenom záměrnou pozorností a zásadní vírou ve věčnost můžeme zabrániti času, aby proměnil naše životy v bezcílné nebo ďábelské šílení.
312

Oběti mají dobrou paměť - to je pravda, kterou utlačovatel nikdy nepochopí.
313

V minulosti byla doba Shakespearova, Voltaireova, Dickensova. Náš věk není dobou básníka nebo myslitele, ale je dobou zprávy.
315

Já tady vůbec nemusím být

Teď jsem si asi dvě hodiny psala s kamarádkou. Napsala mi chvíli potom co jsem se zhulila. Dokázala jsem ji odpovídat jen samé ,,nj", ,,jj", ,, :)", ,,jn", jednou: ,,to se zvládne", ,,budu ti věřit" ,,nemám". Celou dobu něco šveholila o škole, o tom co zrovna dělá a o všem. Ani si nevšimla, že celou dobu nic neříkám a ani jednou se mě vůbec na nic nezeptala. Neskutečné.

Už mě nenapadají fajn věci

Minulý rok jsem tady napsala seznam několika fajn věcí, které bych chtěla dělat. Většinu z nich jsem opravdu udělala a vážně to bylo fajn. Ani ne tak ty věci dělat jako ta představa co se v tom roce bude dít, a že mě čekají nějaké fajn věci.
Letos mě nic nenapadá.
Zase bych chtěla jet do Polska k moři, ale nevím kdo by chtěl jet se mnou a radši to zase odložím než abych jela s někým otravným.
To samé s ještě nepoznanými brněnskými nádražími. Snad by jel někdo z kamarádů, kteří rádi fotí.
Přespání pod hvězdami by tentokrát mohlo vyjít.
Chtěla bych pokračovat v angličtině, chodit do práce, dát nějaké peníze rodičům...
Dělat si čím dál víc času na přátele, číst knížky, psát a vůbec dělat věci co mě baví. Omezit čas věnovaný věcem co mě tolik nezajímají, omezit proud informací ke mně, které mě neobohacují. To poslední nevím jak udělat. Snad omezit fb, ale jak když  přes něk komunikuji  se spolužáky a většinou kamarádů?
Najít zase cestu k jednomu kdysi blízkému kamarádovi. Jak?

Tak to vypadá, že rok 2015 nebude rok fajn věcí, ale problémů, které musím vyřešit.
Achjo.
Aspoň sáňkovat bych mohla jít.

Moje teorie strun

Mám takovou terii. Teorii strun. Nehraju na žádný hudební nástoroj, ale někdy když poslouchám hudbu mám pocit, že hudební nástroje hrajou na mě. Miluju hudbu a asi ji prožívám velmi silně. Když poslouchám nejblíbenější hudbu, cítím jak se mě každý tón dotýká někde velmi hluboko uvnitř. Na venek zkamením, ale tam uvnitř se něco velmi jemně, ale zároveň dost znatelně chvěje. Tohle se mnou ale dělá jen několik umělců. Jako by ve mě byly nataženy nějaké struny, které jsou ale tak hluboko, že je velmi těžké na ně zahrát.

Poprvé jsem si to uvědomila, když jsem si kdysi po dlouhé době pustila Nirvanu a přemýšlela nad tím, proč je to pro mě taková srdcovka. Myslela jsem si, že je to srdcovka prostě proto, že mě tak rozechvěje. Že jenom tato jediná kapela ve mě dokáže rozeznít onu jedinečnou strunu.

A pak jsem byla na koncertě Laundered syrup a s úžasem zjistila, že jejich hudba je pro mě i pár lidí v okolí hluboká jak to slezské temno v nás. Doufám, že si tohle nikdo z nich nikdy nepřečte, protože by je to mohlo urazit, ale co mě týče, hrajou na stejnou strunu mé nejniternější podstaty jako Nirvana.

A pak jsem zjistila, že kromě těch dvou kapel hraje ještě další různá hudba na další struny. Protože například elektronická hudba mě taky hluboce rozechvěje, ale samozřejmě úplně jinak než Nirvana a Syrup.V létě jsem se zamilovala do člověka, který mi pustil album Pentastar od Earth. No, zamilovanost do toho alba mi vydržela déle. Při jeho poslechu mám pocit, že těch strun rozechvívá hned několik.

Jsem zvědavá jaké další struny a je rozechvívající hudbu ještě objevím. Napadá mě třeba, že se mě občas dotkne nějaká klasika, zvuk houslí nebo violoncella, ale ještě jsem v tomhle ohruhu nenašla nic co by na mě zahrálo. Těším se na to.

Trauma von traum

Jeden z nejhorších snů jaké kdy moje hlava vyplodila.
Přemýšlím jestli jsem blázen už nebo se teprve zblázním někdy brzy.
Někdy mám strach jít spát.
Já vím, nikoho to vážně nezajímá.

Battle for the sun

Všechno se hroutí. Zvláštní sledovat jak ti vždycky silní, oprimističní a extrovertní berou hory prášků, ubližují si a jsou nemocníta a ta vždy nejslabší, nejdepresivnější a nejuzavřenější, jediná stojí na vlastních nohou, pevně na zemi. Není to paradoxní? Stovky psychologických studií, o kterých denně čtu asi lže nebo je tisíce výzkumníků popletlo. Nebo je to mnou, že je všem okolo špatně? To mi vysvětli.