Pohřební kapela

 Možná se na sklonku života naučím hrát na kytaru. Právě včas. Na svatby jsem stejně nikdy nebyla, radši bych hrála na pohřbech. 

Vítejte na semináři jak přivítat depresi ve svém životě

 deprese je jako příchod nejlepšího kamaráda k vám domů. nic nepřinese. 

 

 

 

 

 

Julie

Kdyby byl život jako divadelní hra.
Měla bych červené šaty.
Na závěr bych se uklonila, na všechny se usmála a poděkovala jim za pozornost. 
Všichni by mi tleskali, volali ,,Bravo!" zatímco já bych navždy odešla ze scény.
A žádného Romea bych tomu nepotřebovala.

Pozdní kapitalismus skrze Woodstock 99

Každá generace má nějaké dílo, které promlouvá o jejích tématech a pocitech z doby, do které vyjevili z všehomíra. Pro mě se jím dneškem stává dokument o Woodstocku 99 na Netflixu. 

Nenapadá mě teď nic co by líp vystihovalo můj pocit z vyrůstání a života v aktuálním světě pozdního kapitalismu: zaplatíte 150 dolarů za vstup, vezmou vám vaše jídlo a pití, aby vám pak prodávali porci za 9 a láhev vody za 4d, načež vám nějaká bába* na jezdícím vozíku začne podávat odpadkové pytle, abyste uklidili bordel okolo, do kterého jste si náhodou sedli, protože nebylo kam jinam.

* strašný respekt této dobré paní, která když vidí nepravost, na nic nečeká a jde to neohroženě napravovat. bohužel jen nemohla nahlídnout výše zmíněný kontext lidí žijících v jiné době.

Per Šmidl - Maringotka 537 Christiánie

 "Když jsem poslouchal, jak Knud promlouval k Melanii, vzpomněl jsem si na něco, co mi řekl ve vězeňský cele - že nemusíte bydlet v Christianii, abyste byli Christianitou. A to platilo i opačně. To, že vaše oficiální adresa byla v Chrisánii, neznamenalo, že jste Christianita. Přesněji řečeno bylo možný, že jednoho dne v Christiánii nezůstanou žádný Christiánité."

Stanislav Biler - Destrukce

 "jak je možné, že o mně někdo mluvil hezky? vyděsil jsem se jist si tím, že si ze mě tropila žerty."

Done?

 S novým mobilem se mi smazala historie zpráv a v novém se obnovila pouze s pár kontakty. Jako by se celý ten rok mezi námi nic nestalo. Jako by žádný náš kontakt nebyl. Jako by nic nebylo. A možná už ani nebude. 

Srát na to a hledet si svého

Dneska je mi ze mě špatně. Nebo je to už delší dobu, ale teprve dnes jsem si to přiznala. Chtělo by se mi říct: srát na to a hledět si svého. Jenomže pokaždé když si tohle někdy řeknu, se to "svýho" o kus zmenší. A tak je můj svět už tak miniaturní, že ho skoro nevidím a těžko si ho můžu hledět. A nevím jak můj svět znovu rozšířit. Nesnáším se otvírat novým lidem. Nebo lidem. 

Jsme jako izolované ostrovy, nikdy si úplně neporozumíme

 kdyby jen lsd trip...

 

Svět je složité a nepříznivé místo k životu.

Do skupiny Vegan CZ a SK napsala holka(vege) o radu, jak naučit jíst zeleninu jejího přítele (masožrouta), který absolutně odmítá jíst zeleninu i jako přílohu a ji sere pokaždé vařit dvě úplně jiná jídla, když je zelenina velká část jejího jídelníčku, jenom proto, že týpek není zvyklý. V komentářích vypisovala, co všechno zkoušela vařit a on to nejedl, protože zelenina.

Lidi ji tam psali ať mu teda nevaří a vaří jenom jedno jídlo sobě a týpek ať si jí nebo vaří na co má chuť. A ona zamkla komentáře, protože se jí nelíbilo, že lidi rozebírají jejich vztah a role v něm místo toho, aby ji poradili, jak dostat zeleninu do někoho, kdo ji očividně fakt jíst nechce.

Nemám k tomu žádný komentář, připadá mi to zajímavé samo o sobě.

#inspirace

Nesnáší selfie, tak se nechává fotit mrtvá

https://www.novinky.cz/koktejl/503349-nesnasi-selfie-tak-se-nechava-fotit-mrtva.html

You suck

Bude pršet.

Mluvme radši chvíli o počasí

Nevím čím jsem si to zasloužila, že jsem se po z větší části probdělé noci probudila do dnešního pošmourného počasí, ale nemám teď na světě většího spojence než je déšť.

Vždycky jsem ho měla moc ráda. Tak nějak ladil s mou obvyklou melancholickou náladou. Všíchni byli vždycky z deště něšťastní, ale já se pro jednou cítila ve své kůži. Ve Slezsku ovšem není nic divného když prší. Prší tam spoustu dní podzimu a jara. A když jsem byla malá, propršelo nám nejednu letní dovolenou u přehrady. A v dnešní době a klimatu i v zimě častěji prší než sněží. V Brně ne. Kolikrát jsem si posteskla po těch slezských pošmourných dnech, které následovaly jeden za druhým v řetězci někdy dlouhém i více jak týden. V brně skoro vůbec neprší, a když tak jen na chvíli, s oblibou říkávám.

Narozdíl od zbytku planety potýkajícího se s hurikány a tajfuny je ale ke mě v polední době klima více než milosrdné. Už poněkolikáté tento rok se po noci plné mých slz probouzím do rána plného slz, které už však neroním já. Čím to je, že když je mi zle, pohádám se s celým světem a mám pocit, že bojuju s větrnými mlýny (nebo bych měla), přijde po horkém ještě letním dni a teplém večeru najednou studené a mokré ráno? Ráno, které mi dovolí zabalit se do nejteplejší mikiny, dát si kapuci na hlavu, tvářit se, že jsem jen ospalá počasím a schovat se před celým světem. Jakto, že vlna veder je z ničeho nic přerušena vlnou děšťů jakmile dostanu chuť skočit z nejbližšího mostu? Dokážu ovládat počasí? Nebo jen trpím na změnu tlaku, která se u mě projevuje emoční nestabilitou? Obládá tedy ono mě? Kdyby to byla první možnost, mohla bych zpomalit globální oteplování i bez šití látkových pytlíků? Kdyby to byla ta druhá, mohla bych předpovídat počasí bez nákladných měřících technologií a meteorologických stanic?

Every day is exactly the same

I believe I can see the future
Cause I repeat the same routine
I think I used to have a purpose
But then again
That might have been a dream
I think I used to have a voice
Now I never make a sound
I just do what I've been told
I really don't want them to come around

Oh, no


Every day is exactly the same
Every day is exactly the same
There is no love here and there is no pain
Every day is exactly the same

I can feel their eyes are watching
In case I lose myself again
Sometimes I think I'm happy here
Sometimes, yet I still pretend
I can't remember how this got started
But I can tell you exactly how it will end


I'm writing on a little piece of paper
I'm hoping someday you might find
Well I'll hide it behind something
They won't look behind
I'm still inside here
A little bit comes bleeding through
I wish this could have been any other way
But I just don't know, I don't know what else I can do

Dočasná reaktivace reaktivace

V únoru se mi o tobě zdálo. V březnu jsem tě po letech potkala. Nejsem si jistá jestli i ve skutečnosti bylo fajn, tě znovu vidět. Spíš ne. Nebylo to jako tehdy i když pořád stejně hulíš, prskáš a špatně artikuluješ jako když ti bylo třináct. Bylo mi jedno cos celé ty roky dělal a jaks žil a kde jsi teď. A tobě to bylo celou tu dobu jedno taky. Tak proč ty zvídavé otázky??

Nesnáším, když musím odpovídat na otázky o diplomce nebo co budu dělat po škole lidem, o kterých si myslím, že by se mě ptali úplně stejně kdybychom se za měsíc potkali znovu. Jsi s něma v jedné kategorii.

Dneska se mi zdálo, že jsme spolu chodili. Stálo to za houby, stejně jako když jsme spolu chodili doopravdy. Potom cos mi řekl, že mě miluješ jsem se vzbudila. Hned v dalším snu, se mi zdálo, že jsem v řece našla mrtvolu.

Kde jsou ty časy, kdy mi každý sen o mě odhaloval něco nového?

Tramvaj v Budapešti přes šest hodin vozila po městě mrtvolu

https://www.novinky.cz/zahranicni/evropa/463636-tramvaj-v-budapesti-pres-sest-hodin-vozila-po-meste-mrtvolu.html

Nevím proč se mi hned asociovala myšlenka na toho panáka vyneseného minulý týden do vesmíru.

Dočasná reaktivace zmizelého světa

Bylo krásné tě znovu vidět. Aspoň ve snu.

Byli jsme spolu. Jako tehdy. Kamarádi jako nikdo jiný. Vlastně něco víc, ale kdo to v té době rozlišoval, já ne.

Kdo jiný by mohl jednomu z nás pomoct se zabít, než ten druhý?
Já tobě.

Chtěl ses objesit, měls uvázanou smyčku, visela vysoko u stropu.
Objala jsem tvoje poněkud tlusté nohy a zvedla tě. Byl jsi strašně těžký.
Navlíkl ses do smyčky a já tě pustila. Začal se dusit.

Vložilo se do toho moje ego. Zase jsem objala tvoje nohy a zvedla tě, vyvlíkl ses a zmizel. Sen pokračoval s mlhavou otázkou jestli se ještě objevíš. Pracovala jsem na lodi, co se strašně houpala jako asistentka vyřizující papíry a ty už jsi tam nebyl. 

Kamarád kterému to píšu si hraje na terapeuta, pořád se dokola vyptává jestli bych tě chtěla potkat a proč ne a co se stalo. Chce tě ze mě dostat jako nějakou trofej.

Ne, nechtěla bych tě vidět. Nechtěla bych se s tebou bavit, neznám člověka, kterým teď jsi a ani bych ho nechtěla poznat.

Ale kdybych mohla vrátit čas, neváhala bych.

Víkend v Nowhere Landu

Sitting in his Nowhere Land,
Making all his nowhere plans
for nobody.

Doesn't have a point of view,
Knows not where he's going to,
Isn't he a bit like you and me?

Nowhere Man, don't worry,
Take your time, don't hurry,
Leave it all 'till somebody else
lends you a hand. 

Předsevzetí do roku 2018

V roce 2018 chci:

jít sáňkovat
postavit sněhuláka
jít ve sněhu na procházku okolo přehrady

navštívit některý český prales nebo národní park - mohla bych začít Mionši a skončit Šumavou

jet do země, ve které jsem ještě nikdy předtím nebyla
dodělat školu
odstěhovat se (i kdyby jen dočasně)

žít z vlastních peněz
mít konečně zase orgasmus
objevit nové nejdůležitější album do top10
něco vytvořit

První láska

Doma. To je místo, kde hned po cestě z nádraží potkáš známou tvář.

Vždycky to tady trochu hřeje u srdce a zároveň je tu i trochu smutno. Osobní vlak byl natřískán živě se bavícími skupinkami dospívajících jedoucích ze školy nebo tlupami chlapů s brunátnými tvářemi nastupujících u východu z železáren se svědomitě nachystaným pivem nebo placatkou v ruce. Před pár lety jsem ještě v dospívajících tvářích sem tam poznala nějakou povědomou tvář ze školky nebo mladšího sourozence spolužáků, ale to už je pryč.

Studený vzduch říznutý smogem mě zaštípe do nosu hned po vystoupení z vlaku. Jdu sama ulicí s velkým batohem na zádech a představuji si překvapené výrazy rodičů, až odemknu dveře našeho bytu. Ještě pořád mě nohy vedou samy z jedné strany ulice na druhou bez ohledu na to, kde nedávno, nebo už i rok, dva zpět, vybudovali chodník. Kus před sebou vidím místo, kde jsem minule po cestě z vlaku potkala dva staré kamarády. Jako by čekali u nádraží až přijedu, přestože jsem tenkrát jako i dnes nedala nikomu vědět.

Ale dnes tam nejsou, jdu domů sama. Místo nich je na chodníku pod stromem hromada podzimního listí a v něm na patníku sedí mladý muž a kouří cigaretu. Prohlížím si ho z dálky, ale jeho postava mi nepřipomíná nikoho z přátel zapomenutých v kraji. Sklopím hlavu a dívám se do země. Až když procházím těsně kolem, naše pohledy se zpříma střetnou, jako by si i on prohlížel mě a čekal až přijdu blíž a pohlédneme si do očí.

S lehkým překvapením shledávám, že na mě hledí tvář mého prvního kluka. Jiná postava ale ty stejné jemné rysy ve tváři a hnědé oči připomínající pohled srny. Pomalu, bez jediného škubnutí obličejového svalu, se podívám jiným směrem a zase sklopím hlavu. Není to známost, která si zaslouží hnutí brvou.

Bylo to na dětském táboře v mých desíti letech, kde mě tenhle kluk chtěl naučit pořádně líbat. Kromě toho, že z něj už v jeho jedenácti dost táhly cigarety, nelíbila se mi představa toho, jaký by to byl na táboře trapas, kdyby mi líbání nešlo, protože jsem to nikdy předtím nezkoušela. Rozhodla jsem, že se to stane až po táboře, jestli mě bude chtít vidět. Neměli jsme tenkrát vlastní telefony ani e-maily a nechtěla jsem se vystavovat zkoumavým pohledům a otázkám rodičů, kdybych mu řekla kde bydlím. Domluvili jsme si sraz dva dny po táboře před obchodním domem. "V sobotu v jednu před Delvitou," zopakovali jsme si několikrát.

Ale moji rodiče měli na sobotu jiné plány. Ostatně celé prázdniny byly vždy nalinkovány den po dni, snad nikdy jsem nestrávila víc dní v kuse o prázdninách doma chozením ven s ostatními dětmi. Nepředpokládalo se tehdy, že bych měla vlastní plány nebo nějaké kamarády. Vlastně se to, snad abych nepřišla do špatné společnosti, nepředpokládalo nikdy. Už si ani nepamatuji jestli jsem se pokoušela vůbec rodičům oponovat nebo jsem to zkusila a smířila se s prvním náznakem nesouhlasu, abych jim nemusela o tom klukovi nic říkat. Jisté je, že v sobotu v jednu jsem už byla u tety na vesnici vzdálené mnoho kilometrů. Pár dní jsem o něm ještě přemýšlela jako o mém klukovi, čichala jeho cigaretovou vůni z mého plyšáka, kterého měl na táboře pár dnů půjčeného. Přestože jsem věděla, že už se možná nepotkáme, protože chodíme do jiné školy a nikdy předtím jsme se neviděli, nebrala jsem to jako velké neštěstí. Smířila jsem se s tím, jako se poslušně smiřujeme s tak danými věcmi jako je konec prázdnin.

Asi by můj život nebyl o moc jiný, kdybych tehdy jela k tetě až další den nebo třeba později odpoledne. Možná tam taky ani nepřišel. Možná přišel a já bych zjistila, že se mi mimo tábor vlastně vůbec nelíbí. Možná bych v něm už tehdy viděla troubu, jako jsem ho viděla o několik let později, když jsem ho občas zahlédla v nějakém z místních nonstopů, kam jsem pravidelně chodila už s jinými lidmi. 

Ale protože se to tehdy nestalo, přitahoval mě pach cigaret a zakouřených hospod ještě po mnoho let.